„Z ekonomie byste ji ostatně stejně nedostaly.“
„Nech si ty jedovatosti!“ vyjela Libuše Němecová a hlas jí vyskočil o oktávu výš. „Karel tady před třemi lety pokládal laminát vlastníma rukama! A lišty přidělával! My jsme si to všechno propočítali. Prodáš byt, půlku dáš Karlovi na základ hypotéky a sobě koupíš nějakou garsonku někde na okraji. Pro jednu ženskou ti to bohatě stačí. Stejně si už žádného chlapa nenajdeš, maximálně si pořídíš čtyřicet koček!“
„Paní Libuše, Karlův laminát je bezpochyby památka světového významu, skoro bych volala UNESCO,“ přikývla jsem vážně.
„Vaše drzost roste rychleji než inflace. Připomínáte mi teď toho Čukovského Tarakaniště. Cukáte knírem, poroučíte, aby vám všichni odevzdali to nejcennější, a přitom jste jen obyčejný brouk s přefouknutým egem.“
„Ty jedna…!“ zrudla. „Proto od tebe utekl! Sedíš tady a děláš chytrou! Kdo by o tebe ve čtyřiceti osmi stál, stará panna s přívěsem z knih?“
„Máma má pravdu,“ osmělil se Karel. „Jano, buď přece člověk. Já mám rodinu. Čekám dítě. Nejsem cizí, dal jsem ti deset nejlepších let života.“
„Karle, ty svoje ‚nejlepší roky‘ jsi proležel na mém gauči tak poctivě, že tam po tobě zůstal důlek přesně ve tvaru zadku. Ten budeme při dělení majetku oceňovat taky? A když jsi odcházel, křičel jsi, že opravdový chlap si poradí sám a přenese hory. Co se stalo? Hory jsou za poplatek a hypotéka kouše?“
„A kde má při dnešních cenách vydělat?! To ti není hanba?!“ zapištěla Petra Bednářová a plácla na stůl potištěný list.
„Tady s tou svou pýchou seschneš! Přinesli jsme papír. Dohodu o náhradě za rekonstrukci! Podepíšeš, že Karlovi vyplatíš polovinu hodnoty bytu v penězích, jinak tě kvůli jeho investicím utaháme po soudech!“
Zírala jsem na ten skvost právnické tvořivosti. „Dohoda.“ Podle vybledlých pruhů ji tiskli na tiskárně, která zřejmě naposledy vydechovala někde v účetní kanceláři Petry Bednářové. Nejdřív mi zacukaly koutky. Pak jsem se rozesmála nahlas, zaklonila hlavu a smála se tak, až mi po tvářích tekly slzy.