Smích mnou cloumal tak silně, že jsem málem smetla ze stolu vázu.
„K soudu? Kvůli laminátu?“ dostala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu a hřbetem ruky si stírala řasenku, která se mi zradně roztekla po tvářích. „Dámy, než začnete plýtvat papírem, aspoň jednou si otevřete občanský zákoník. Ten byt mi byl darovaný.“
Pak jsem ukázala na jejich papír. „Klidně mi ještě dopočítejte osvěžovač vzduchu na záchodě. Karel ho přece tři roky dýchal, ne? Karle, schoval sis účtenku za lepidlo na tapety, nebo ti maminka sestavovala rozpočet podle vzpomínek?“
Tchyně zrudla do barvy přezrálé řepy a už se nadechovala k dalšímu ječivému výpadu, jenže v předsíni najednou zazvonil zvonek. Pořád ještě pobavená jsem šla otevřít.
Za dveřmi nestál kurýr. Ve futrech se tyčil David Kovář. Můj kamarád, trenér z posilovny, kam jsem se hned po rozvodu přihlásila, abych ze sebe vyhnala stres.
Dva metry svalů, pěsti jako kladiva a k tomu laskavý úsměv člověka, který by snad dokázal jen tak z legrace zvednout malé auto.
„Jano, nebereš mi telefon. Nesl jsem ti ten protein, jak jsme se domluvili,“ zahřměl hlubokým hlasem. Pak se zarazil a podíval se mi přes hlavu do obýváku. „Co je to tady za valnou hromadu? Všichni vypadají, jako by snědli citron bez panáka.“
Mávla jsem rukou. „Ale nic. Dorazil charitativní spolek pro vyvlastňování. Chtějí mi sebrat byt ve prospěch mladé generace a vyhrožují soudy kvůli třem přibitým lištám.“
David vstoupil dovnitř. Pod jeho botami velikosti šestačtyřicet podlaha ani nevrzla, zato Karel ano. Celá výprava se v jediném okamžiku scvrkla a přitiskla k pohovce.
„Kdo to je?“ vypískla Petra a schovala se za široká záda své matky.
David se mile usmál a prokřupal si klouby. „Mobilní úklidová služba. Odvážím nadměrný odpad. Zdarma a svižně.“
Pomalu zamířil ke Karlovi, který vedle něj najednou působil směšně drobně, křehce a skoro průsvitně. David k němu natáhl ruku s lehkostí člověka, který se chystá vzít zlobivé kotě za kůži za krkem.