„Pustíš nás dál, nebo budeme dál dřít rohožku na chodbě?“ vyštěkla Libuše Němecová u dveří, když se exmanžel Karel vrátil s rodinou žádat o byt pro těhotnou Evu

Jejich drzost je hanebně sobecká a srdce bolí
Příběhy

Místo kůže za krkem mu však sevřel límec drahé značkové bundy, kterou si Karel tak okázale hýčkal.

„Hej! Okamžitě mě pusť! Zavolám policii!“ zaječel Karel, když se špičky jeho tenisek odlepily od podlahy dobrých deset centimetrů.

„Klidně volej, kamaráde,“ pronesl David téměř rozjímavě. „Aspoň jim rovnou vysvětlíš, jak jsi z bývalé manželky páčil metry čtvereční. Vydírání je teď docela populární paragraf.“

A s Karlem v ruce zamířil do předsíně. Libuše Němcová s Petrou Bednářovou se za nimi rozběhly v drobných, splašených krůčcích, hekaly, naříkaly a působily jako dvě vyděšené husy, které ztratily směr.

Já jsem jim ochotně otevřela vchodové dveře dokořán. David vyšel na chodbu opatrně, aby neodřel zárubně — přece jen to byla rekonstrukce a Karel ji dělal, tak by se měla šetřit! Tělo zbloudilého rozsévače pak donesl až k výtahu a stiskl tlačítko. Kabina se poslušně otevřela. Davida ani nenapadlo s ním mrštit. Prostě Karla postavil do rohu jako provinilého školáka.

„Dámy, zavazadlo je naloženo. Prosím, nastupujte,“ ukázala jsem velkoryse rukou do výtahu.

Libuše Němcová i Petra Bednářová po mně šlehly pohledy tak jedovatými, že by proklely rod do sedmého kolene, a vklouzly za svým vzácným Karlem.

„A ten váš dokument si vezměte taky,“ dodala jsem, zmačkala jejich „dohodu o kompenzaci“ a hodila ji do kabiny. Trefila jsem Karla přímo do hrudi.

„Kupte si rámeček a pověste to dědici nad postýlku. Ať ví, že mít velké oči není zločin, ale člověk je musí umět včas zavřít.“

Dveře výtahu se začaly sunout k sobě.

„Děvko!“ stihla ještě vyprsknout tchyně.

„Ale s bytem!“ zavolala jsem vesele za zavírajícími se dveřmi.

Tupé kovové cvaknutí oznámilo, že cirkus odjel do přízemí. David si oprášil ruce, otočil se ke mně a pobaveně pozvedl obočí.

„Tak co? Dáme proteinový koktejl, nebo rovnou otevřeme koňak?“

„Davide, ty jsi můj soukromý superhrdina,“ vydechla jsem a teprve v tu chvíli cítila, jak ze mě opadá napětí.

Pak jsem se nadechla znovu a rozhodla bez váhání:

„Otevři koňak.“

„Na dobré bydlení,“ zvedla jsem sklenku, „a na osobní superhrdiny.“

Pokračování článku

Zežita