„Ty k nám nepatříš!“ pronesla Marta Míkaová tak hlasitě, aby to nezaniklo ani v nejvzdálenějším koutě pokoje.
„Nikdy jsi nebyla naše. Jsi jen Kamilova žena. Nic víc.“
Zůstala jsem stát bez hnutí.
A v duchu mě napadlo, jestli účtenka za její pobyt v penzionu pro seniory je taky „ne naše“.
To však přišlo až později, úplně na konci. Celé to začalo obyčejnou sklenicí marmelády.
Byla rybízová. Ve skleněné zavařovačce, nahoře přikrytá kouskem látky a převázaná provázkem. Přesně tak, jak to Marta Míkaová znala z dětství, tak, jak to kdysi dělávala její vlastní matka. Ten rozhovor jsem si schválně zapamatovala. A pokaždé jsem to připravovala stejně.
Tu neděli jsem za ní dorazila ve tři odpoledne. Seděla v křesle u okna, v tom vínovém, s prosezenou područkou, které si nechala přivézt z domova, když se sem stěhovala. Nevstala. Ani se ke mně pořádně neotočila.
„Marmeláda?“ přejela sklenici očima.
„Dej ji támhle.“
Žádné děkuju. Žádné posaď se, Kateřino. Jen suché: dej ji támhle.
Za jejími zády, u parapetu, se usadila sousedka Lucie Zemanová. Přišla prý jen na čaj, ale zůstala celé půl dne. Dívala se na mě výrazem, který jsem se za tři roky naučila bezpečně rozpoznávat: teď bude něco zajímavého.
„To je snacha,“ představila mě Marta Míkaová Lucii Zemanové.
„Nakonec přece jen přišla.“
Řekla to tónem, jako by neříkala přišla, ale konečně se uráčila objevit.
Sklenici jsem položila na určené místo. Pak jsem přešla ke stolku u okna a postavila tam konvici. Na parapetu stál květináč s muškátem, červeným a pečlivě opečovávaným. Marta Míkaová ho sama čistila každý den. V pokoji se mísila vůně srdečních kapek se suchou, nahořklou vůní listů.
Za tenhle pokoj jsem platila tři roky.
Za výhled do březového hájku. Za naškrobené ložní prádlo, které se měnilo každé úterý a pátek. I za ten muškát v okně.
Když mi před třemi lety u slavnostně prostřeného stolu poprvé řekla „dcero“, nenapadlo mě, že to nebude napořád.
Anna Čermáková dorazila asi za čtyřicet minut.
Jakmile zazvonil zvonek, Marta Míkaová se zvedla. Sama. Lehce, bez námahy, ačkoli ještě před chvílí Lucii Zemanové líčila, jak ji kolena vůbec neposlouchají. Ke dveřím šla svižně.
„Aničko!“ Její hlas se okamžitě proměnil. Změkl, ožil, zahřál se.
„To jsem ráda, už jsem na tebe čekala!“
V předsíni se objaly. Marta Míkaová dceru pomalu a něžně poplácávala po zádech. Anna Čermáková vypadala unaveně: hypotéka, dvě děti, manžel tři týdny ze čtyř na turnusech. Jenže tady se najednou uvolnila a ramena jí na chvíli povolila.