„Dobrou noc, Kamile.“
Položila jsem mobil displejem dolů. Vedle něj stál hrnek s čajem. Levandule a mateřídouška. Kamil tomu posměšně říkával „lékárnické koště“.
Bylo mi jasné, že zavolá znovu. Až mu dojde, že z toho „ničeho“ už se dávno stalo něco.
Vidlička na talíři
Rodinný oběd se konal o týden později ve společné jídelně penzionu. Ve vzduchu se mísila nasládlá vůně kompotu s pachem vařeného kuřete. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl.
Přijela jsem také. Přinesla jsem salát z mrkve a sušených švestek, přesně ten, který Marta Míkaová kdysi vychvalovala. Tři roky jsem jí nosila domácí marmelády a mísy se saláty. Tři roky jsem se usmívala, jako by se nic nedělo.
Děti cinkaly lžícemi o talíře. Anna rozebírala splátky hypotéky. Kamil rozdával řízky. Marta Míkaová seděla v čele stolu, rovná jako pravítko, naškrobená, nedotknutelná.
Já jsem jedla potichu.
Pak Marta Míkaová odložila sklenici s kompotem. Podívala se na Annu a promluvila tak nahlas, aby ji slyšeli všichni, jako by jen mimoděk poznamenala:
„Já Kamilovi vždycky říkala, že kdyby si vzal někoho od nás, nebyl by doma cizí člověk. Ona je pro nás prostě někdo zvenčí, chápeš, Anno. Vlastní je vlastní.“
Položila jsem vidličku na talíř.
Pomalu. Bez jediného cinknutí.
Potom jsem vstala.
Anna sklopila oči k jídlu. Kamil ztuhl s rukou ve vzduchu. Děti najednou přestaly bouchat lžícemi.
„Marto Míkaová,“ řekla jsem tiše.
Tak tiše, že se za mnou všichni otočili.
„Od prvního si penzion platíte sama.“
Otočila jsem se a zamířila ke dveřím.
Nebouchla jsem jimi. Nebylo proč.
Na chodbě byl cítit chlor. Vyšla jsem ven a chvíli jen stála před budovou.
Cestou k autu jsem přemýšlela, jestli se zlobím na ni. Ne. Víc jsem se zlobila na sebe. Na to, že jsem tři roky nosila rybízovou marmeládu a ani jednou nahlas neřekla dost. Ona možná ani netušila, že zraňuje. Protože já mlčela a říkala tomu klid. Jenže ve skutečnosti to bylo svolení.
Byl duben, ale studený.
Čtyři dny telefonátů
Jako první volal Kamil. Nejspíš ještě z jídelny, protože za ním šustily cizí hlasy.
„Kateřino, co to mělo být… máma je zase rozrušená, děti na to koukaly…“
„Jedu domů, Kamile.“
„Počkej přece, no…“
„Na shledanou.“
Večer volal znovu. Mluvil o nervech, o tlaku, o tom, že je to starý člověk.
Poslouchala jsem ho.
„Slyším tě, Kamile.“
Nic víc jsem nedodala.
Další den přišlo jiné téma.
„Takové peníze nemám. Sedm tisíc měsíčně, to je skoro jeden a půl mé výplaty…“
„Rozumím.“
„A co jako?“
„Je to tvoje rodina, Kamile.“
Na druhé straně nastalo ticho. Pak se ozvalo:
„A my dva snad rodina nejsme?“
Ukončila jsem hovor.
Čtvrtý den zavolala sama Marta Míkaová.