Já zůstala stát na prahu pokoje s hrnkem čaje sevřeným v dlaních.
Přešly dovnitř. Marta Míkaová dovedla Annu k pohovce a posadila si ji hned vedle sebe, jako by pro ni bylo místo připravené od začátku. Pak odkudsi vytáhla malý talířek.
„Aničko, posaď se pořádně. Nechala jsem ti jablečný šáteček, přesně takový, jaký máš ráda. Poprosila jsem kvůli tobě v kuchyni zvlášť.“
Na talířku ležel jediný kus.
Já pořád stála s čajem v ruce.
„Vidíte, Lucie,“ obrátila se Marta Míkaová k Lucii Zemanové, „Anna, to je rodina. Krev. Vlastní člověk. Ale ona… ona je prostě Kamilova žena. Nic víc. V podstatě cizí.“
Lucie Zemanová ke mně zvedla oči. Potom sklouzla pohledem k šátečku na talířku a nakonec k pelargonii na okně.
Dopila jsem čaj. Hrnek jsem odnesla ke dřezu, položila ho tam a ještě ho opláchla vodou.
Rozloučila jsem se. Spíš do vzduchu než ke komukoli konkrétnímu.
„Na shledanou.“
Marta Míkaová jen nepatrně kývla. Lucie Zemanová zamumlala „tak pa, pa“ výrazem člověka, kterému je trapně, ale ani na okamžik ho nenapadne odejít se mnou.
Vyšla jsem ven.
Autoplatba
V autě jsem seděla snad pět minut. Klíček v zapalování, motor vypnutý.
Byl duben. Holé větve topolů se škrábaly do šedého nebe, u obrubníku se povalovaly papírky a kolem pomalu táhla stará žena nákupní tašku na kolečkách. Za čelním sklem běžel naprosto obyčejný den.
Odemkla jsem telefon a otevřela bankovní aplikaci.
„Trvalé a automatické platby.“
„Penzion — 7 125 Kč — stržení vždy 1. den v měsíci.“
Tři roky. Šestatřicet měsíců.
Část peněz mi Kamil posílal na účet. Jenže tlačítko potvrzení mačkala pokaždé moje ruka.
Klepnutím jsem otevřela správu platby. Na displeji se objevily možnosti: „Upravit“, „Pozastavit“, „Zrušit“.
Zvolila jsem „Zrušit“.
Potvrdila jsem to.
„Automatická platba byla deaktivována.“
Aplikaci jsem zavřela a teprve potom nastartovala.
Cestou domů se mi hlavou honilo, jestli jsem to nepřehnala. Vždyť je stará. Kamilovi to ublíží. A Anna za to vlastně nemůže.
Jenže automatická platba není trpělivost. Je to rozhodnutí. Moje rozhodnutí, které jsem každý měsíc znovu potvrzovala. Každého prvního jsem mačkala souhlas a říkala si, že je to slušnost.
Až dnes mi došlo, že jsem tři roky dávala svolení.
Cizí člověk.
Ale platba moje.
Ticho ve sluchátku
Večer zavolal Kamil ze služební cesty.
„Máma říkala, že ses dneska chovala nějak divně,“ začal opatrně.
„A jak jsem se měla chovat?“
„No tak… víš, jaká je. Už je stará, všechno si bere. Nemusela jsi odcházet takhle.“
„Kamile,“ pronesla jsem klidně. „Přede všemi o mně řekla, že jsem cizí. Před Lucií Zemanovou i před Annou. Neudělala jsem scénu. Jen jsem odešla.“
„Nemusíš z toho hned dělat…“
„Stará,“ přisvědčila jsem.
„A za sedm tisíc měsíčně.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Hutné, pevné, skoro hmatatelné.
„Nedělej z toho…“ ozval se po chvíli.
„Z čeho přesně?“
Neodpověděl.