„Martine, vysvětlíš mi laskavě sám, co to má znamenat, nebo mám rovnou volat policii?“ Jana Kolářová zůstala stát v předsíni, kabát si ani nerozepnula. Pohledem přejela cizí zavazadla a potom se zadívala ke dveřím velkého pokoje, které byly pootevřené.
Kufry tam stály dva. Jeden tmavě modrý, na kolečkách, druhý starý, vínový, s ošoupaným držadlem. Vedle nich ležela sportovní taška, z níž trčel popruh, a na čalouněné lavici už byl postavený nákupní sáček. Uvnitř zahlédla pantofle, zubní kartáček a několik kelímků s krémy. Nevypadalo to jako krátká návštěva na kávu. Spíš jako pokus zabydlet se. Nebo přesněji jako snaha tvářit se, že zabydlování už dávno začalo.
Z pokoje sem doléhaly hlasy. Ženský zněl sebejistě, trochu ostře, s tónem, při kterém se Janě vždycky stáhly čelisti. Mužský hlas byl tlumenější, skoro omluvný, ale chyběla v něm nervozita. A právě to ji bodlo nejvíc. Nebylo v něm překvapení, rozpaky ani snaha vyběhnout jí naproti a hned všechno vysvětlit. Byl to obyčejný hlas člověka, který nepovažuje probíhající situaci za nic mimořádného.
Jana za sebou zavřela o něco hlasitěji, než původně chtěla. Zámek v tichu předsíně cvakl a vzápětí se z pokoje vyklonil Martin Řezník.
„Aha, ty už jsi doma?“ pronesl tónem, jako by se nevrátila do vlastního bytu, ale dorazila na návštěvu k nějakým známým.
„Jak vidím, tak právě včas,“ odpověděla Jana a pomalu položila klíče na skříňku.
Martin vyšel do chodby, promnul si šíji a z nepochopitelného důvodu se usmál.
„Hlavně nezačínej hned. Všechno ti vysvětlím.“
Jenže k vysvětlování se nijak neměl.
Jana prošla dál a zastavila se na prahu pokoje. U otevřené skříně stála jeho sestra, Simona Kovářová. V jedné ruce držela složené tričko, druhou rukou upravovala zip na cestovní kosmetické taštičce. Na pohovce už měla rozložené džíny, mikinu, nabíječku k telefonu a tašku s domácím oblečením. Když zvedla hlavu a jejich pohledy se střetly, nezčervenala ani neucukla. Jen pozvedla bradu, jako by se na hádku připravovala dopředu a už teď se rozhodla, že neustoupí ani o krok.
„Ahoj,“ řekla. „Mysleli jsme, že přijdeš později.“
Jana neodpověděla. Nedívala se na Simonu, ale na otevřenou skříň. Na volnou polici, kde ještě ráno ležely její deky a krabice se sezonními věcmi. Krabice zmizela. Deka také.
„Dal jsem to zatím na lodžii,“ vyhrkl Martin spěšně, jakmile si všiml jejího pohledu. „Nic se tomu nestane. Je tam sucho.“
Jana se k němu otočila.
„Ty jsi odnesl moje věci na lodžii?“
„Jen dočasně. Nedělej z toho scénu.“
Tohle jeho „nedělej scénu“ znělo pokaždé stejně. Jako by nebyl on tím, kdo překračuje hranice, ale ona tím, kdo ho obtěžuje tím, že si toho dovolí všimnout.
Jana si beze spěchu svlékla kabát, pečlivě ho pověsila na háček a vrátila se do pokoje. Uvnitř už se v ní nic nevařilo. Naopak. Všechno se stáhlo do jediné chladné, pevné tečky. Rozzlobený člověk může říct něco navíc. Když ale vztek ustoupí a člověk najednou uvidí celou situaci jasně, stává se opravdu nebezpečným.
Martin začal mluvit rychleji:
„Simona je v těžké situaci. Jen na pár týdnů, nejvýš na měsíc. Teď prostě nemá kam jít. Chápeš přece, že jsem nemohl nechat vlastní sestru na ulici.“
„Na ulici?“ zopakovala Jana.
„No, myslím to obrazně.“
„A kde bydlela předtím, než jsi ji sem přivezl i s kufry?“
Simona prudce zavřela zásuvku komody a odpověděla sama:
„Měla jsem pronajatý byt. Majitelka ho chce prodat, tak mi řekla, ať se vystěhuju. Mimochodem, Jano, já jsem ti nic špatného neudělala. Vůbec nechápu, proč se na mě takhle díváš.“
Teprve teď se Jana podívala přímo na ni.
„Protože si bez mého souhlasu vykládáš věci v mém bytě.“
„Ale prosím tě, netvař se, jako bych se ti pověsila na krk,“ odfrkla si Simona. „Nejsem cizí člověk.“
Martin se toho okamžitě chytil.
„Přesně tak. Není cizí. Je to moje vlastní sestra.“
Jana přesunula pohled na svého muže. Několik vteřin nikdo nepromluvil. Od sousedů shora se ozval zvuk, jako by někdo sunul něco těžkého po podlaze. Stropem proběhlo zavrzání a potom se byt znovu ponořil do ticha.
A v tom tichu se Jana zeptala klidně, bez zvýšeného hlasu a bez jakéhokoli rozechvění:
„Martine, od kdy tvoje sestra bydlí v mém předmanželském bytě?“
Simona strnula se stohem oblečení v ruce a nepoložila ho na polici.
Martin pootevřel ústa, ale nevydal ze sebe ani slovo. Jistota, s níž před chvílí vstoupil do předsíně, se mu rozpadla přímo před očima. Možná proto, že v té větě nezbyl prostor pro jeho oblíbenou mlhu: „je to naše“, „jsme rodina“, „co na tom je“. Slova byla přesná a tvrdá. Tvoje sestra. Můj byt. Předmanželský.
„Jani, proč to stavíš takhle?“ dostal ze sebe nakonec. „Jsme přece manželé.“
„To není odpověď.“
„Myslel jsem, že v takové situaci není potřeba dělat výslech.“
„A já si myslím, že není v pořádku nastěhovat člověka do mého bytu bez mého svolení.“
Simona prudce hodila věci na pohovku.
„Kdybych tušila, že mě tu čeká takové přivítání, vůbec bych sem nejezdila.“
„To by bylo nejlepší,“ souhlasila Jana.
Simona zamrkala. Zjevně nečekala, že jí někdo odpoví bez obvyklého nánosu zdvořilosti.
Martin udělal krok dopředu.
„Jano, pojďme to probrat v klidu. Nic hrozného se nestalo.“
Naklonila hlavu lehce ke straně, jako by poslouchala známou větu a zvažovala, jestli se jí to jen nezdálo.
„Nic hrozného? Odnesl jsi moje věci na lodžii, nic jsi mi neřekl, přivezl jsi sem svou sestru, která už si tu zařizuje domácnost, a tvrdíš, že se nic nestalo?“
„Chtěl jsem si s tebou promluvit večer.“
„Ty už jsi se mnou promluvil. Svými činy.“
Simona se ušklíbla, ale ten úšklebek působil nervózně.
„Proč se tak křečovitě držíš těch metrů čtverečních? Martin je tvůj manžel, ne nájemník.“
Jana obrátila tvář k ní.
„Ještě jednou zmíníš metry čtvereční a tenhle rozhovor bude velmi krátký.“
Simona vytáhla obočí.
„To mi vyhrožuješ?“
„Upozorňuju tě.“
Martin si přejel dlaní po obličeji. Vypadal stejně jako před rodinnými oslavami, když mu docházelo, že se bude muset zalíbit všem najednou a že se mu to nemůže podařit.
„Simono, teď prosím mlč,“ řekl tiše.
„A proč bych měla mlčet? Chováte se ke mně, jako bych seděla na lavici obžalovaných.“
„Protože otázka není určená tobě,“ přerušila ji Jana ostře. „Nepozvala tě sem skříň v předsíni ani pohovka v obýváku. Přivedl tě sem Martin. A právě s ním teď mluvím.“
Posadila se na kraj křesla, aniž by si zula boty. Kabelku položila vedle sebe. Dělávala to tak vždycky, když ji čekal nepříjemný rozhovor. Člověk, který stojí, rychleji vybuchne. Sedící člověk se dokáže o něco déle ovládat.
„Tak tedy,“ pokračovala. „Rozhodl ses, že tu Simona bude bydlet. Rozhodl ses sám. Bez telefonátu, bez zprávy, bez jediné otázky. Je to tak?“
„Věděl jsem, že budeš proti,“ odpověděl Martin a uhnul pohledem stranou.
„Jinými slovy jsi to udělal vědomě za mými zády.“
„Udělal jsem to, protože nebyl čas.“
„Na zavolání by stačilo čtyřicet vteřin.“
Neřekl nic.
Simona najednou plácla dlaní do stehna, jako by chtěla rozhovor popohnat.
„Poslouchejte, tohle už je směšné. Nepřijela jsem sem na dovolenou. Mám skutečný problém. Nebo patříš k těm ženám, které potřebují za každou cenu ukázat, kdo je tady paní domu?“
„Já tady paní domu jsem,“ pronesla Jana.
Řekla to tiše, ale vzduch v místnosti jako by po těch slovech ochladl.
Martin se do toho okamžitě vložil:
„Tak dost. Nebudeme si tu teď poměřovat práva. Simona tu chvíli zůstane, pak si něco najde.“
Jana se na něj zadívala tak pozorně, až musel sklopit oči.
„Už jste řešili, který pokoj se uvolní?“
Neodpověděl hned. A právě ta prodleva byla odpovědí sama o sobě.
„Ptala jsem se, jestli jste už probírali, který pokoj jí přenecháte.“
„Myslel jsem, že ve velkém pokoji by jí to vyhovovalo nejvíc. Pracuje z domova, potřebuje stůl.“
Jana pomalu vydechla nosem.
„Ve velkém pokoji je můj pracovní stůl. Moje šanony. Můj notebook. Moje dokumenty. A moje věci.“
„Dalo by se to dočasně přestěhovat…“
Zarazil se. Pozdě si uvědomil, že slovo „přestěhovat“ v takové chvíli zní jako rozsudek. Ne nad nábytkem, ale nad řádem, zvyky a právem rozhodovat o vlastním domově.
Jana vstala.
„Takže teď mě oba velmi dobře poslouchejte. Simona tady nezůstane ani přes noc, ani týden, ani na neurčité ‚uvidíme podle situace‘. Ty, Martine Řezníku, vezmeš její kufry a okamžitě zavoláš taxi.“