A odvezeš svou sestru tam, kde bys jí hledal ubytování, kdyby tenhle byt vůbec neexistoval.
Simona se krátce, nevěřícně zasmála.
„Ty to myslíš vážně? Teď večer?“
„Vážněji už to snad ani myslet nemůžu.“
„A co když opravdu nemám kam jít?“
„To sis měla zjistit dřív, než sis začala nosit věci do cizího bytu.“
Martinovi ztvrdly rysy.
„Takhle s mojí sestrou mluvit nebudeš.“
„A ty sis zase neměl osobovat právo rozhodovat o mém bytě.“
„Už zase! Pořád dokola: můj byt, můj byt!“
„Protože jsi mi právě předvedl, že jakmile to nevyslovím nahlas, ty na to okamžitě zapomeneš.“
Do pokoje se sneslo mlčení, hutné a nepříjemné. Simona jako první uhnula pohledem. Přešla k oknu a zadívala se ven. Za sklem se už zahušťoval soumrak, na dvoře se mezi holými větvemi stromů míhala světla projíždějících aut. Stála tam s rukama pevně založenýma na prsou a Jana si najednou s nepříjemnou jasností vybavila, jak to s touhle rodinou celé začalo.
Zpočátku byla Simona milá. Na svatbě Janu objímala, říkala jí Jani, vyptávala se na rekonstrukci a chválila, jaký má vkus. Jenže jakmile vyšlo najevo, že Jana ten byt nedostala od rodičů ani k němu nepřišla „šťastnou náhodou“, ale koupila si ho ještě předtím, než poznala Martina, několik let ho sama splácela a kvůli tomu žila v tvrdém úsporném režimu, v Simonině hlase se objevil jiný odstín. Nebyla to otevřená závist. Bylo to horší. Takový blahosklonný úšklebek člověka, který sice bere fakt na vědomí, ale odmítá uznat, že je spravedlivý.
„Ty jsi měla prostě kliku,“ prohodila jednou u rodinného stolu. „Bydlení máš vyřešené.“
Jana se tehdy ještě snažila odpovědět klidně.
„Klika není úplně přesné slovo.“
Simona jen pokrčila rameny.
„No jistě, jistě. Všichni jsme tady strašně upracovaní.“
Po podobných poznámkách se Martin obvykle zašklebil a napomenul ji:
„Simono, nech toho. Proč si pořád rýpeš?“
Jenže v jeho hlase nikdy nebylo skutečné rozhořčení. Spíš unavená snaha zahladit hranu, nic víc. Jako by problém nevznikal tím, co jeho sestra říká, ale tím, že to Jana slyší.
První dva roky manželství nad tím Jana přivírala oči. Lidé jsou různí, rodiny mají různé zvyky, každý mluví jiným způsobem. Nechtěla se stát ženou, která v každé větě manželových příbuzných vidí útok. Jenže drobnosti se skládaly jedna na druhou. Jednou Simona přišla bez ohlášení. Jindy si z poličky vzala Janin krém na ruce a s úsměvem řekla: „Jé, já myslela, že ti to nebude vadit.“ A pak jednou prohlásila, že v malém pokoji by se měla udělat „pořádná ložnice“, protože „když přijdou hosté, působí to u vás tak nějak nedůstojně“. Martin ji pokaždé prosil, aby si to nebrala.
„Ona je prostě přímočará. Neber si to osobně.“
Simonina přímočarost ovšem fungovala vždycky jen jedním směrem. Mohla kritizovat cizí věci, zacházet s cizím časem, vstupovat do cizího prostoru. Jakmile jí ale někdo odpověděl stejným tónem, okamžitě začalo představení o ukřivděnosti, únavě a o tom, že „ona už radši neřekne ani slovo“.
Teď se Jana dívala na svého muže a náhle pochopila, že Simona vlastně není jádro problému. Simona jen vešla tam, kde jí někdo otevřel dveře. To hlavní stálo přímo před Janou, v domácích kalhotách a tričku, a usilovně předstíralo, že se všechno dá vyřešit několika dotčenými pohledy.
„Čekám,“ řekla Jana.
„Na co?“ odsekl Martin.
„Až vezmeš ty kufry.“
„Teď ji nikam nepovezu.“
Jana přikývla, jako by přesně takovou odpověď čekala.
„Dobře.“
Vytáhla telefon.
Simona se od okna prudce otočila.
„Co to děláš?“
„Řeším situaci jediným způsobem, který jste mi ty a Martin nechali.“
„Zbláznila ses?“ Martin k ní udělal krok. „Kvůli rodinné hádce chceš volat policii?“
Jana se podívala na displej a potom zvedla oči k němu.
„Ne. Zatím ne. Zámečníka.“
Martin zaváhal.
„Jakého zámečníka?“
„Úplně obyčejného. Zítra ráno vymění zámky.“
Simona ostře plácla dlaní do opěrky křesla.
„To už je vážně cirkus.“
„Ne, Simono. Cirkus jste tady měli předtím, než jsem přišla. Když jste si zahráli na stěhování bez majitelky bytu.“
Martinovi zacukalo ve tváři. Když se doopravdy rozčílil, levá tvář mu vždycky podivně ztuhla, jako by zkameněla.
„Tímhle to všem jen zhoršuješ.“
„Ne. Tímhle zajišťuju, aby se dnešní den už nikdy nezopakoval.“
Krátce pohlédl na sestru. Simona ten pohled okamžitě pochopila a odvrátila hlavu. Mezi nimi na okamžik problesklo něco starého, dávno sehraného: teď je potřeba vydržet, zatlačit na ni společně, pak Simona zůstane, Jana vychladne a noc všechno přikryje. Přesně tak to zřejmě plánovali. Možná si to nahlas ani neřekli, ale počítali s tím. Večer se to vyhrotí, ráno to nějak změkne.
Jana ten mechanismus znala. Nejdřív tě postaví před hotovou věc. Potom ti vysvětlí, že odpor už nemá smysl, protože se to přece stalo. Následně tě požádají, abys situaci nevyhrocovala, protože všichni to mají dost těžké. A pak uběhne týden, druhý, nová skutečnost se přilepí k bytu jako vlhký prach na parapet. Setřást ji je najednou mnohem namáhavější než se s ní smířit. Právě na tohle spoléhali.
„Máš pět minut,“ oznámila Martinovi. „Buď odejdete sami, nebo zavolám policii a nahlásím, že se v mém bytě zdržují lidé, které jsem sem nepozvala.“
„Jsi při smyslech?“ zeptal se znovu, tentokrát tišeji.
„Víc než kdy dřív.“
Simona zvedla bradu.
„Martine, slyšíš ji? Je ochotná vyhodit tvoji sestru přes policii. Takže teď aspoň vidíš, jaký ke mně má vztah.“
„Nepřekrucuj to,“ řekla Jana. „Můj vztah jsi viděla ve chvíli, kdy ses mi ani neobtěžovala zavolat. Ty sama jsi mohla vzít telefon a říct: Jano, mám problém, mohla bych u vás pár dní zůstat? Jenže to jsi neudělala. Proč asi? Protože jsi tušila odpověď?“
Simona pobledla, ale vzápětí pevně semkla rty.
„Protože s tebou se nedá mluvit normálně.“
„Normální je se nejdřív zeptat.“
Martin se najednou posadil na židli a zadíval se do podlahy. To bylo špatné znamení. Znamenalo to, že se nechystá nic řešit. Rozhodl se stáhnout do mlčenlivé obrany, ze které později vyroste jeho oblíbené: „Všechno jsi zničila sama.“
A Jana si v té chvíli nečekaně ostře vybavila den, kdy poprvé pocítila, že v jejich manželství vznikla trhlina. Ne po hádce. Kvůli Martinovu zvyku rozhodovat za ně oba.
Bylo to skoro před rokem. Tehdy dal Simoně bez jakékoliv dohody náhradní klíče. Údajně proto, aby zalévala květiny, až odjedou na tři dny pryč. Jana se to dozvěděla náhodou, když manželovu sestru potkala v domě už dva dny před odjezdem.
„Ále, jen jsem si ověřovala, jestli klíč pasuje,“ oznámila Simona vesele.
Janě se tehdy uvnitř všechno sevřelo, jenže Martin to znovu odbyl mávnutím ruky.
„Je to pro jistotu.“
Jenže to jejich „pro jistotu“ se potom objevilo ještě dvakrát. Jednou se Simona stavila, aby se „převlékla po dešti“, protože byla zrovna poblíž. Podruhé si přišla pro nabíječku, kterou tam údajně zapomněla po rodinném obědě. Jana si tehdy vyžádala klíče zpátky. Simona je vrátila, ale s takovým výrazem, jako by jí nebrali neoprávněný přístup do cizího bytu, nýbrž zasloužené vyznamenání.
A teď stály v předsíni kufry. Nebyla to náhoda. Bylo to pokračování.
„Martine,“ promluvila Jana, „nebudu to opakovat. Buď se k tomu teď postavíš jako dospělý člověk, nebo to vyřeším sama. Ale pak si nestěžuj na následky.“
Zvedl hlavu.
„A jaké následky máš na mysli? Chceš mě strašit rozvodem?“
Nečekala, že to vysloví tak rychle. A neznělo to ani jako strach. Spíš jako podrážděný výpad, kterým se snažil donutit druhého ustoupit.
Jana si ho pozorně prohlédla.
„Řekl jsi to jako výhrůžku, nebo jako návrh?“
Martin trhl ramenem.
„Říkám, že takhle se rodina nebuduje.“
„Rodina se nebuduje tajným nastěhováním.“
Simona prudce popadla kufr za madlo.
„Dost. Už toho nechte. Kvůli mně nemusíte dělat scénu. Já půjdu.“
Martin okamžitě vyskočil.
„Kam bys šla? Vždyť už je večer.“
„To není tvoje starost,“ řekla Jana suše. „Její bratr se rozhodl, že můj byt poslouží jako záložní letiště. Tak ať teď začne používat hlavu.“
Simona ale neodcházela. Dívala se na Martina a v tom pohledu nebyla ani snaha najít řešení, ani skutečné odhodlání odejít. Byla v něm výzva: dokaž, že stojíš na mojí straně. Jana ten pohled znala až příliš dobře. Viděla ho u slavnostního stolu, v rodinných zprávách i při drobných domácích sporech. Simona byla zvyklá, že se její bratr dřív nebo později postaví mezi ni a jakoukoli nepříjemnost. Dokonce i tehdy, když si ji způsobila sama.
Martin se nadechl a nakonec z něj vyšlo jen Janino jméno: „Jano.“