řekl už docela jinak, tlumeněji, ale pevně. „Nedovolím, aby Simona skončila na ulici. Jestli chceš, zítra si o tom promluvíme. Dneska tady zůstane.“
A bylo to venku.
Ta věta dopadla mezi ně jako prudce zabouchnuté dveře.
Jana pomalu přikývla. Ne jemu. Sama sobě. Jako by se v ní cosi konečně posunulo na správné místo a zapadlo tam s tichým, nevratným cvaknutím.
„Dobře,“ pronesla.
Martin si to zřejmě vyložil jako vítězství. Dokonce se mu trochu narovnala ramena.
„No vidíš. Zítra to probereme v klidu.“
„Ne. V klidu to probereme hned.“
Došla ke skříňce v předsíni, vysunula horní zásuvku, vytáhla složku s dokumenty a položila ji na stůl. Pak se vrátila pro telefon, otevřela poznámky, několika rychlými pohyby něco napsala a odeslala zprávu.
Martin zpozorněl.
„Komu píšeš?“
„Člověku, který mi zítra přijede vyměnit zámky. A právníkovi, abych si ověřila, jaké papíry budu potřebovat, kdyby ses rozhodl celý postup zdržovat.“
„Jaký postup?“
„Soudní. Rozvodový.“
Simona prudce nasála vzduch.
Martin udělal krok ke stolu.
„Ty se vůbec slyšíš? Kvůli jednomu večeru?“
Jana se k němu otočila čelem.
„Ne kvůli jednomu večeru. Kvůli tomu, že jsi do jediného večera dokázal vměstnat všechno, před čím jsem příliš dlouho zavírala oči. Neúctu. Svévoli. Přesvědčení, že mě můžeš jednoduše postavit před hotovou věc. A hlavně to, že ani teď, když se mi díváš do očí, nechceš napravit, co jsi udělal. Chceš mě jen dotlačit k tomu, abych si na to zvykla.“
„Nikdo tě k ničemu netlačí!“
„Už jste mě dotlačili až ke kufrům v mojí předsíni.“
Stiskl čelisti.
„Přeháníš.“
„Ne. Jen jsem konečně začala nazývat věci pravými jmény.“
Simona pustila kufr na zem a teatrálně rozhodila rukama.
„Bože, to je drama z ničeho! Jako bys jen čekala na záminku.“
Jana se k ní obrátila tak prudce, že Simona okamžitě zmlkla.
„Ne, Simono. Ta záminka čekala na mě. Dlouho. Celou dobu na sebe upozorňovala maličkostmi a já předstírala, že je neslyším. Teď už je ale slyším dokonale.“
Ze stolu vzala klíče a nastavila Martinovi dlaň.
„Klíče.“
„Cože?“
„Všechny sady. Tvoje i tu, kterou nejspíš má tvoje sestra. Hned.“
„A proč najednou?“
„Protože už nejsi člověk, kterému můžu bez obav svěřit přístup do svého bytu, když nejsem doma.“
Martinovi z tváře na okamžik zmizela barva.
„To myslíš vážně?“
„Víc než vážně.“
Simona tiše, skoro s potěšením, poznamenala:
„Takže konečně ukazuješ pravou tvář.“
Jana ani neotočila hlavu.
„Ne. Pravá tvář se dnes neukázala u mě.“
Ticho se natahovalo tak dlouho, až začalo být nepříjemné. Potom Martin sáhl do kapsy bundy, vytáhl svazek klíčů a hodil ho na stůl. Kov dopadl s tupým zacinkáním a jeden klíč odskočil stranou. Simona chvíli váhala, pak neochotně zalovila v kabelce a přidala i ten svůj.
„Spokojená?“ vyštěkla.
„Tohle je teprve začátek.“
Jana klíče sebrala a zasunula je do kapsy.
„Máte dvacet minut na to, abyste si sbalili věci a odešli. A nedoporučuju vám zkoušet, jestli opravdu zavolám policii. Po dnešku už nemám chuť testovat ničí meze.“
Martin pomalu zavrtěl hlavou.
„Toho budeš litovat.“
„Už lituju. Jen ne toho, co si myslíš.“
Na to už nic neřekl.
Dalších patnáct minut se vleklo v dusném, nervy drásajícím shonu. Simona házela věci do tašek s výrazem, jako by každý složený svetr představoval urážku světového významu. Martin mlčky odnášel zavazadla do předsíně a tvář měl nehybnou jako kámen. Ani jeden z nich už nepoužil slovo „dočasně“. Ta maska spadla jako první. Člověk, který opravdu potřebuje jen přechodné útočiště, se chová jinak. Alespoň chápe, že není doma. Tady ale od začátku nešlo o prosbu. Byl to pokus o zabrání prostoru — měkký, rodinný, pohodlný pro ty, kdo ho prováděli.
Když bylo všechno posbírané, Martin se zastavil u dveří.
„Pojedu se Simonou,“ oznámil.
„Samozřejmě.“
„A dneska se nevrátím.“
Jana přikývla.
„To je tvoje rozhodnutí.“
„Mohla jsi to udělat jinak.“
„Ne, Martine. Jinak jsi to udělal ty.“
Simona už čekala u výtahu. Obličej měla stažený vztekem, ale hlas jí najednou ztišil.
„Právě ses sama připravila o rodinu.“
Jana se na ni podívala bez hnutí.
„Ne. Jen nedovolím, aby se z mého bytu stal průchoďák pod záminkou příbuzenských vztahů.“
Dveře výtahu se zavřely.
Jana se vrátila dovnitř, zamkla nejdřív spodní zámek a potom horní. V předsíni po nich zůstal cizí parfém smíšený s pachem cestovního prachu. Na pohovce ležela Simonina sponka — laciná, s plastovou perličkou. Jana ji vzala dvěma prsty a hodila do koše.
Pak přešla na lodžii, vrátila na místo svoje krabice, odnesla deky zpátky, upravila přehoz na pohovce a otevřela okno dokořán, aby vyvětrala. Pohybovala se rychle, ale bez paniky. Ne proto, že by se bála. Chtěla odstranit samotný důkaz vpádu. Ne vzpomínku, ta zůstane. Ale jeho fyzickou stopu.
Teprve když byt znovu začal připomínat její domov, posadila se v kuchyni a dlouho hleděla do tmavého skla okna. Venku někdo startoval auto. Motor zhasl, pak znovu naskočil. Sousedův pes jednou štěkl a zase se utišil. Obyčejný večer. Jenže uvnitř toho večera už nebyl starý život, do kterého by se dalo prostě vrátit z práce, projít do pokoje a nebát se, že tam budou stát cizí kufry.
Telefon ležel displejem dolů. Rozvibroval se až po čtyřiceti minutách.
Martin.
Jana se dívala na jeho jméno a hovor nepřijala. Zavolal znovu. Potom přišla zpráva: „Přehnala jsi to. Zítra přijedu a promluvíme si.“
Přečetla si ji a vypnula zvuk.
Ráno se zámky skutečně měnily. Zámečníka pustila dovnitř v osm, ukázala mu doklady k bytu a stála opodál, zatímco pracoval. Zvuk šroubováku se jí zvláštním způsobem rozléhal v hrudi a přinášel klid. Jako by se každá nová součástka nezakusovala jen do kovu dveří, ale i do hranice, kterou měla vymezit už dávno.
Po zámečníkovi dorazila Helena Bednářová, její kamarádka. Jediný člověk, kterému Jana v noci nakonec napsala.
Helena vešla dovnitř, položila na kuchyňský stůl tašku s tvarohem, jablky a vodou, rozhlédla se a bez okolků se zeptala:
„Došlo mu aspoň, co provedl?“
Jana se pousmála, ale veselí v tom nebylo.
„Zatím pochopil jen to, že nežertuju.“
„I to je docela dost.“
Několik minut seděly beze slov. Pak Helena řekla:
„Víš, nejhorší není to, že sem přivedl sestru. Nejhorší je, že byl přesvědčený, že to spolkneš.“
Jana k ní zvedla oči.
„Ano. Přesně to mě dorazilo.“
„Půjdeš do rozvodu?“
Jana neodpověděla hned. V kuchyni tikaly hodiny a ten zvuk najednou až nepříjemně jasně připomínal, že čas se vrátit nedá, ať by člověk chtěl sebevíc.
„Půjdu,“ řekla nakonec. „Po včerejšku už nedokážu žít s někým, kdo nejdřív nakládá s mým domovem jako se svým majetkem a pak se diví, že se bráním.“
Helena přikývla.
„Hlavně se nenech ukecat. Teď přijdou řeči o rodině, nervech, o tom, že sestra je v nouzi. Jenže tady nejde o sestru. Tady jde o hranice.“
„Pochopila jsem to pozdě.“
„Ne. Pozdě by bylo, kdyby ty kufry zůstaly.“
Jana se na kamarádku podívala a poprvé za celý večer i ráno v sobě necítila jen tíhu. Objevila se v ní krátká, skoro pichlavá vděčnost. Za obyčejnou větu, která zapadla přesně tam, kam měla.
Odpoledne přijel Martin. A nebyl sám. Přivedl matku. Jana to čekala. Když se člověku nepodaří zatlačit přímo, vytáhne těžší kalibr.
Neotevřela hned. Nejdřív se podívala kukátkem. Tchyně stála trochu stranou, v kabátu s kožešinovým límcem, kabelku přitisknutou k lokti. Martin vypadal unaveně, ale už zase soustředěně — zřejmě se vyspal a připravil si proslov.
Jana otevřela jen na řetízek.
„Co potřebujete?“
„Mluvit,“ řekl Martin.
„Tak mluv.“
„Tady na chodbě?“
„Přesně tam, kde jste včera skončili po tom, co jste si dovolili.“
Tchyně pohoršeně zvedla bradu.
„Jano, nepřeháněj. Přijela jsem jako starší z rodiny, abych tenhle nesmysl urovnala.“
„Pak začněte otázkou, kdo dal Martinovi právo nastěhovat sem Simonu bez mého souhlasu.“
Tchyně sevřela ruku na kabelce, jako by se tím snažila udržet rovnováhu.
„Simona se ocitla v těžké situaci. Člověk musí mít soucit.“
„Soucit není totéž co přístup do cizího bytu.“
Martin prudce vydechl.
„Pořád dokola to samé.“
„Protože jsi mi pořád neodpověděl na to hlavní.“