Zamířila jsem za Věrou Bednářovou, svou advokátkou. Znávaly jsme se spíš letmo — jednou za rok jsme se potkaly na firemním večírku a před deseti lety zastupovala moji kamarádku při rozvodu. Teď jsem před ni položila úplně všechno. Složku s papíry, diktafon i bankovní výpisy.
Věra Bednářová mě poslouchala skoro hodinu a půl. Pak si pomalu sundala brýle, opřela je o desky na stole a pronesla:
„Petro, vaše pozice je výborná. Skoro učebnicová. Ale můžeme ji ještě vylepšit.“
A tak jsme ji vylepšily.
Nejprve jsem podala oznámení o vystoupení ze společnosti Stavební montáže Plus s.r.o. a o prodeji svého obchodního podílu. Jenže ne Petrovi Mlynářovi. Prodala jsem ho svému vlastnímu bratrovi Ondřeji Tesařovi, s nímž jsem byla předem domluvená. Za nominální hodnotu. Naprosto čistý a zákonný převod, přesně podle společenské smlouvy, včetně dodržení předkupního práva. Petra jsem písemně informovala třicet dní předem. Neodpověděl. Měl plnou hlavu Terezy Vysokýové. Když se po měsíci převod dokončil, seděl ve firmě proti němu nový společník — můj bratr, právník, s padesátiprocentním podílem.
Potom jsem dala dohromady veškeré podklady k těm slavným „poradenským službám“ společnosti Astra-Consult. Tři miliony dvě stě tisíc korun, které odešly z naší společné rodinné firmy do podniku jeho milenky. Nebyla to jen nevěra. Bylo to vyvádění majetku ze společného jmění manželů. A přesně takový důvod stačil k tomu, aby se při rozvodu podíly přepočítaly v můj prospěch.
Třetím krokem byla žádost o rozvod. Připojila jsem požadavek na náhradu poloviny vyvedených peněz. Ke spisu šly smlouvy, výpisy z účtů i fotografie Terezy na Maledivách — pořízené tři dny před Petrovou údajnou „služební cestou na stavbu“, která se časově podivuhodně shodovala.
Nahrávku jsem ale na finanční úřad neposlala. To by bylo příliš hrubé a mohlo by se to odrazit i na mně. Zvolila jsem jemnější postup.
Za tři dny, přesně jak jsem slíbila, jsem Tereze zavolala.
„Terezo, sejdeme se. Probereme podmínky.“
Schůzku jsme si domluvily v kavárně. Dorazila spokojená, sebejistá, v novém kožichu.
„Tak co, rozmyslela sis to?“ ušklíbla se a pohodlně se rozvalila na židli.
„Rozmyslela,“ odpověděla jsem a vytáhla mobil. Stiskla jsem přehrávání.
Její vlastní hlas se rozlil mezi stolky. „Stačí jedno moje podání na finančák a půjdete sedět.“ „Já se o svoje dítě porvu.“ „Petr je slaboch.“
Tereza nejdřív zbledla. Pak jí do tváří vystoupila rudá barva. A vzápětí byla znovu bílá jako stěna.
„Ty… ty sis mě nahrávala?“
„Ano,“ řekla jsem klidně a telefon schovala zpátky do kabelky. „A teď mě velmi pozorně poslouchejte.“