„Z firmy už jsem pryč,“ pokračovala jsem tiše. „Svůj podíl jsem prodala bratrovi. A jen tak mimochodem — je právník. Petr Mlynář teď pracuje s ním. Zkus si domyslet, jak se mu bude líbit, až se dozví o firmě Astra-Consult a o sedmi stech padesáti tisících korunách, které z podniku odtekly na tvou společnost. Řekla bych, že podá žalobu na náhradu škody způsobené jednatelem. Na Petra. Osobně. A kromě toho jsem podala žádost o rozvod, včetně nároku na polovinu té částky. Takže až porodíš svého chlapečka, Petr nebude mít ani firmu, ani byt, ani auto. Jen dluh na výživném a exekuční titul.“
Tereza naprázdno polkla.
„Ty… jenom mě strašíš.“
„Ověř si to,“ zvedla jsem se od stolu. „A ještě něco. Tu nahrávku nikam neposílám. Nepotřebuju ji použít. Mám ji jen jako pojistku pro případ, že by tebe nebo Petra napadlo, že jsem na něco zapomněla.“
Odešla jsem a její latte jsem samozřejmě nezaplatila.
Za čtrnáct dní se Petr objevil u mě. Byl pohublý, popelavý, jako by z něj někdo vysál všechnu jistotu.
„Petro,“ začal. „Já jsem to pochopil. Všechno. Vraťme to zpátky, prosím. Rozešel jsem se s ní. Byla to chyba.“
Dívala jsem se na něj. Na muže, se kterým jsem strávila osmnáct let života. A najednou mi došlo, že už mě to nebolí. Ani ho nelituju. Nezůstalo ve mně vůbec nic.
„Petře,“ odpověděla jsem klidně, „včera ti přišlo předvolání k rozvodovému soudu, že ano? Tak všechny otázky směřuj tam. Promluvíme si před právníky.“
Rozvod se uzavřel během dvou stání. Soud vzal v úvahu vyvedení peněz z firmy a přiznal mi sedmdesát procent společného majetku. Byt připadl mně a Nele Rychlýové — hypotéka na něm nebyla. Auto zůstalo Petrovi. I s úvěrem.
Tereza Vysokýová porodila a hned podala návrh na výživné. Petr platí čtvrtinu svého oficiálního příjmu — tedy z těch sedmatřiceti a půl tisíce korun, které si kdysi jako ředitel sám nastavil. Můj bratr, nový partner ve firmě, mu následně schválil snížení mzdy na dvacet tisíc korun. Prý kvůli krizi ve stavebnictví. Říká se, že Tereza zuří.
A já v létě jedu s Nelou do Itálie. Poprvé po osmnácti letech bez Petra, bez staveb, bez cizí vanilkové vůně.
Na letišti se mě Nela zeptala:
„Mami, ty jsi mu vážně vůbec neodpustila?“
Podívala jsem se přes sklo na vzletovou dráhu.
„Zlatíčko, já jsem neodpouštěla ani neodsuzovala. Já jsem si to jen spočítala.“
Hlavní účetní si počítá vždycky.