Ani ponožky a spodní prádlo už jsem mu nekupovala. „Teď sám, miláčku. Máme přece oddělené hospodaření.“
Druhý měsíc mu začalo docházet, že se ten jeho skvělý systém nějak vymkl.
„Petro, kde mám jogurt?“
„Tvůj?“ podívala jsem se na něj. „Kupovala jsem pro sebe a pro děti. Tvůj na seznamu nebyl.“
„Myslel jsem, že vezmeš i pro mě.“
Zvedla jsem k němu co nejnevinnější pohled. „Petře, a pošleš mi polovinu ceny toho jogurtu? Nebo jak si to představuješ?“
Jen podrážděně zafuněl a odešel.
Třetí měsíc už sám přišel s tím, že by se možná hodilo vrátit se „zpátky ke společným penězům“.
„Petro, zrušme tuhle blbost. Není to ono.“
„Ne, Petře,“ odpověděla jsem klidně. „Měl jsi pravdu. Je to praktické. Každý za své, přesně jak sis přál. Moderně. Evropsky.“
„Petro, už toho nech!“
„Před měsícem jsi na mě křičel, že ti visím na krku. Já jen plním tvoje přání. Nechci už být tvoje přítěž.“
Urazil se. A vydrželo mu to dlouho.
V šestém měsíci pak přišlo přesně to, na co jsem byla připravená. Ve firmě Petra Tesaře spustili „optimalizaci“. Přesunuli ho na horší pozici a výplata mu spadla zhruba na 24 000 Kč. Domů dorazil bledý jako stěna.
„Petro, mám v práci problém…“
„To mě mrzí, miláčku.“
„Musíme se okamžitě vrátit ke společnému rozpočtu. Neutáhnu energie, auto, povinné ručení… A mám kreditku, Petro. Bral jsem z ní na opravu, pamatuješ?“
Pamatovala jsem si to moc dobře. Opravoval si garáž. Pro sebe. Beze mě.
Vzala jsem kalkulačku, sedla si naproti němu a bez zvýšení hlasu začala počítat.
„Petře, pojďme férově, jak to máš rád. Za půl roku jsem dala za jídlo asi 21 000 Kč. Za věci pro děti 16 750 Kč. Za svoje oblečení nula, nosila jsem staré. Dohromady jsem ze svého směšného příjmu utratila za rodinu 37 750 Kč.“
„Já jsem taky platil!“
„Ano. Domácnost tě za půl roku stála přibližně 12 000 Kč. A tím to končí. Auto je tvoje, hypotéku máme splacenou, jiné rodinné výdaje jsi neměl. Rozdíl je 25 750 Kč v můj prospěch.“
„Ty… ty sis to psala?“
„Sám jsi chtěl evropský systém. Evropané si přece všechno zapisují, Petře.“