Petr seděl naproti mně rudý až po uši. Já mezitím sáhla do složky pro další papír.
„A ještě jedna drobnost. Před půl rokem jsi mi řekl, že se na tobě vezu. Tak jsem si prošla svoje příjmy za stejné období. Petře, za těch šest měsíců jsem vydělala 335 000 Kč. Čistého. Peníze, které mi opravdu přišly.“
V kuchyni se rozhostilo ticho.
„Kolik?“ vytřeštil oči.
„Tři sta třicet pět tisíc. Učím soukromě, Petře. Jedna lekce stojí 750 Kč. Týdně mám kolem čtyřiceti hodin. Klidně si to spočítej, kalkulačku máš.“
„Ale ty jsi přece… říkala jsi, že máš jen pár korun…“
„Ne. To jsi říkal ty. Já jsem tě jen neopravovala.“
Zmlkl. Tentokrát na dlouho. Pak se zeptal skoro šeptem:
„Petro… a ten byt… ten, ve kterém bydlíme… ten je přece můj, ne?“
„Náš, Petře. V katastru jsi sice uvedený ty, ale pořizoval se za manželství, takže patří do společného jmění. Kdyby došlo na rozvod, dělil by se napůl. Jen aby bylo jasno. Pro jistotu.“
„Jaký rozvod? Petro, co to říkáš?“
Dívala jsem se na něj a najednou jsem před sebou neviděla manžela, ale člověka, který mě ještě nedávno nazval přítěží. Muže, který měl radost, když po mně mohl chtít 4 500 Kč za synovy tenisky.
„Ještě jsem se nerozhodla,“ řekla jsem klidně. „Ale jednu věc už vím jistě. Nikdy víc nikomu nedovolím, aby o mně mluvil jako o někom, kdo řeší drobné a žije na cizí účet. Nikdy. Rozumíš?“
Od té doby uplynul rok.
Nerozvedli jsme se. Ne proto, že bych na všechno zapomněla. Spíš proto, že Petr se opravdu změnil. Když člověk uvidí skutečná čísla a svoje skutečné místo v nich, někdy ho to probere líp než jakékoli sezení u terapeuta.
Dneska myje nádobí. Děkuje za večeři. A slovo „živitel“ už z jeho úst nepadlo ani jednou.
A ten byt za Prahou, o kterém netušil? Letos v létě jsem ho prodala a mámě koupila malý domek v Poreči. Plakala štěstím.
Petrovi jsem řekla, že jsem si na něj vzala hypotéku. Uvěřil mi. Dokonce se nabídl, že mi bude pomáhat se splátkami.
Souhlasila jsem.
Ať platí.
Po evropsku.
A vy? Snášeli byste od manžela oddělený rozpočet? Nebo byste taky vytáhli vlastní kalkulačku?