Mladík u recepčního pultu si nervózně narovnal kravatu a znovu přejel prstem po displeji tabletu. Kužel světla ze stolní lampy dopadal přímo na jeho jmenovku: Tomáš Bednář. V hotelovém foyer se tiše rozléval saxofon, od šatny sem doléhala směs drahého parfému a vlhkého podzimního večera.
„Podívejte se prosím ještě jednou,“ požádala jsem ho a snažila se, aby můj hlas zněl co nejklidněji. „Rezervace je na jméno Urbanovi. Pro pět osob. Slavíme manželův velký obchodní úspěch.“
Tomáš se omluvně usmál, tablet však nepustil z ruky.
„Vaši rezervaci tu vidím, paní Kovářová,“ řekl opatrně. „Jenže je zapsaná výhradně pro čtyři hosty. Pan Michal Urban, paní Martina Krejčíová a ještě dvě dámy. Do restaurace vešli asi před deseti minutami. Bez potvrzení vás dovnitř pustit nemohu, v tomhle máme opravdu přísná pravidla.“
Vytáhla jsem telefon. Na obrazovce pořád svítila zpráva od Michala, poslaná před dvěma hodinami: „Adresu jsem ti poslal. Nepřijď pozdě, máma nesnáší čekání.“
„Adélo? Co ty tady děláš?“
Ten protáhlý, lehce nosový tón bych poznala mezi tisíci. Pomalu jsem se otočila. U zrcadlového sloupu stála Martina Krejčíová. Dokonale upravené mikádo, pevně padnoucí tvídový kostým, na krku těžký zlatý řetěz. Dívala se na mě shora, přestože jsme byly stejně vysoké.
Za jejími zády postával Michal. Mačkal mezi prsty knoflík saka a očima uhýbal k baru, jako by tam našel něco nesmírně zajímavého. O kousek dál stály jeho sestry, Nikola Zelenýová a Amálie Procházkaová. Nikola do Amálie okamžitě šťouchla loktem a obě se na mě začaly bez ostychu dívat, pobavené a zvědavé jako na nepovedené představení.
„Dobrý večer, paní Krejčíová,“ zasunula jsem mobil zpátky do kabelky. „Zřejmě došlo k nějakému nedorozumění s rezervací. Pan Bednář tvrdí, že stůl je objednaný jen pro čtyři.“
Tchyně se přiblížila. Nesla s sebou ostrou vůni těžkého parfému, ve kterém převažoval hřebíček.
„Žádné nedorozumění se nekoná, Adélko,“ pronesla klidně. „Ráno jsem osobně volala provoznímu a požádala ho, aby počet hostů upravil.“
Řekla to tak samozřejmě, jako by šlo o obyčejný nákup pečiva. Michal za ní přešlápl z jedné nohy na druhou, ale oči nezvedl.
„Upravil?“ cítila jsem, jak se mi uvnitř začíná vařit krev. „Michal mě pozval na večeři kvůli svému prvnímu opravdu velkému kontraktu.“
„Ale prosím tě,“ ušklíbla se tchyně, jako bych pronesla naprostou hloupost. „Tohle je rodinná oslava. Sešli se tady lidé, kteří chápou, kolik sil stojí vybudovat pořádný byznys. Michal si potřebuje odpočinout mezi svými. Ty by ses tu jen cítila nesvá. Je to příliš okázalé, menu je zbytečně složité. Proč by ses měla trápit?“
Na okamžik se odmlčela a přejela mě pohledem od hlavy k patě, především moje šaty.
„Tvoje jméno v seznamu není, takže běž domů,“ dodala s úsměškem. „Objednej si pizzu, pusť si nějaký seriál. A nekaž Michálkovi večer tím svým ukřivděným výrazem.“
Nikola to nevydržela a zachichotala se do dlaně.
„Adélo, vážně,“ protáhla Amálie a udělala krok dopředu. „Tady stojí jedna porce salátu tolik co tvoje kozačky. Celý večer bys jen v duchu přepočítávala ceny z jídelního lístku na týdenní nákup a vzdychala. Radši si běž odpočinout.“
Podívala jsem se na manžela.
„Michale?“ oslovila jsem ho tiše. „Ty k tomu nic neřekneš?“
Trhl sebou, jako by ho někdo polil ledovou vodou. Nejdřív pohlédl na matku, potom na sestry a až nakonec na mě. Po tváři mu vystoupily ošklivé červené skvrny.
„Adél… máma už to prostě celé objednala,“ zamumlal a strčil ruce do kapes kalhot. „Nedělejme tady scénu před lidmi. Zítra ti nechám přivézt něco dobrého a posedíme si spolu, jo? Jeď domů, prosím tě. Za chvíli začnou zácpy.“
Tak jednoduché to bylo. Pět let jsme spolu žili pod jednou střechou. Pět let jsem poslouchala jeho stížnosti na nespravedlivé nadřízené, na to, jak ho všichni přehlížejí a jak nikdy nedostane šanci. Když se rozhodl rozjet vlastní podnikání, sedávala jsem po nocích nad jeho dokumenty, předělávala rozpočty, domlouvala dodavatele a zachraňovala věci, kterým sám nerozuměl. A teď jsem měla poslušně odjet domů a jíst pizzu, abych jim nepokazila slavnostní večer.
Martina Krejčíová mě nikdy nedokázala vystát. Pocházela jsem z obyčejné rodiny, vystudovala finance v menším městě a do Prahy jsem přijela bez známostí i bez opory. Moje tchyně naproti tomu svou rodinu odjakživa stavěla vysoko nad všechny ostatní.