Posadila jsem se na čestné místo u stolu, přímo proti Martině Krejčíové. Michal Urban se usadil bokem, skoro na samém kraji, ramena měl svěšená a působil najednou nečekaně drobně. Nikola Zelenýová s Amálií Procházkaovou mlčky listovaly nápojovým lístkem a tvářily se, že je zajímá každé písmenko. Ani jedna se neodvážila zvednout oči.
Číšník nám bez zbytečných slov nalil vodu do sklenic, uklonil se a zmizel.
Ticho, které po něm zůstalo, se dalo téměř krájet. Vnímala jsem jen monotónní hučení klimatizace, která po místnosti rozháněla vlažný vzduch. Martina Krejčíová si podrážděně otáčela prstýnkem na ruce. Porážky snášela špatně. A takhle přede všemi už vůbec ne.
Počkala, až před nás položí předkrmy. Teprve potom vzala vidličku, píchla do salátu a upřela na mě tvrdý pohled.
„No vida,“ pronesla a pokusila se znovu nasadit ten svůj povýšeně shovívavý tón. „Mít známosti mezi majiteli restaurací se samozřejmě hodí. Člověk to v životě využije. Jenže uznej sama, Adélo, že přehrabovat se v cizích papírech je něco úplně jiného než vybudovat skutečný podnik od nuly. Tak jako to dokázal náš Michal.“
Michal se zakuckal vodou. Sklenici spustil na stůl a začal kašlat.
„Mami… nemohli bychom se prostě najíst?“ zasípal a rychle si otřel ústa ubrouskem.
„A proč bychom nemohli mluvit?“ zvýšila hlas jeho matka. „Co je špatného na tom, že jsem na syna pyšná? On ten logistický areál postavil na nohy. On jedná s největšími závody. On živí rodinu. A ty, Adélo, se můžeš kamarádit s provozovateli podniků, jak chceš, ale nebýt Michala, tak bys podobné oblečení v životě nenosila.“
Špičkou vidličky ukázala na moje sako.
Amálie, která tím zjevně získala odvahu, horlivě přikývla.
„Přesně tak. Michal dře od rána do večera. A ty si jenom přesouváš nějaké tabulky v notebooku.“
Položila jsem příbor úhledně na okraj talíře. Ubrouskem jsem si lehce přejela přes rty a podívala se na svého muže. Byl bledý jako stěna, čelo se mu lesklo potem a pohledem se zarputile držel ubrusu, jako by v něm hledal záchranu.
„Michale,“ oslovila jsem ho klidně. „Řekneš své matce sám, komu ten podnik doopravdy patří, nebo to mám udělat za tebe?“
Martina Krejčíová stáhla obočí.
„O čem to zase mluvíš?“
„Čekám, Michale.“
Trhl sebou.
„Adélo, prosím tě, ne tady,“ zamumlal. Pokusil se o úsměv, jenže z něj vznikla jen zoufalá grimasa. „Mami, nic se neděje. Všechno je v pořádku, probereme to potom.“
„Ne,“ opřela jsem se předloktím o stůl. „Probereme to teď. Paní Krejčíová, vzpomínáte si, jak za vámi Michal před rokem přišel a žádal vás o pomoc s penězi na první nákladní auta? Chtěl, abyste prodala tu chalupu, na kterou jezdíte jednou za tři roky.“
Její rty se sevřely do tenké čárky.
„To jsou naše rodinné záležitosti. Nejsem povinná financovat nějaké pochybné nápady. Jsem důchodkyně.“
„Přesně tak. Odmítla jste ho. Řekla jste mu, že na to nemá, že takový podnik neutáhne a že bude lepší, když zůstane v kanceláři za výplatu. Jenže já mu tehdy uvěřila.“
Přejela jsem pohledem od Amálie k Nikole.
„Prodala jsem svůj vlastní byt ve Středočeském kraji. Ten byt jsem si pořídila ještě před svatbou. Vzala jsem si dva úvěry jako OSVČ. A potom jsem založila firmu Global-Logistik s.r.o.“
„No a?“ Martina sebou nervózně cukla. „Manželka má přece muži stát po boku. Vyřídila jsi papíry, dobře, to ti nikdo nebere. Ale celé to vede Michal!“
Tiše jsem se zasmála. Ten zvuk způsobil, že Michal zatáhl hlavu ještě hlouběji mezi ramena.
„Paní Krejčíová, Michal nic nevede. Michal je u mě zaměstnaný. Na pracovní smlouvu. Jediným vlastníkem firmy jsem já. Účty, majetek, vozový park, všechno je napsané na mě. A ta velká zakázka, kterou jste dnes přišla oslavit, je můj kontrakt. Tři týdny jsem jednala se závodem já. Michal tam jen odvezl připravené dokumenty s podpisy.“
Martinin obličej se protáhl. Zírala na mě, jako bych najednou začala mluvit neznámým jazykem.
„To je nesmysl,“ vydechla a otočila se k synovi. „Michálku, řekni jí, ať přestane plácat takové hlouposti.“
Michal neodpověděl. Sáhl po sklenici s vodou, jenže se mu ruce třásly tak silně, že část vody vyšplíchla na bílý ubrus.
„Michale?!“ vyletěla Martina téměř křikem.
„Mami, prostě to tak vyšlo,“ zamumlal a dál koukal do talíře. „Na Adélu to šlo napsat jednodušeji… kvůli úvěrové historii a tak. Ale jsme přece rodina. Jaký je rozdíl v tom, na koho jsou papíry?“
„Rozdíl je zásadní, Michale,“ řekla jsem a pomalu vstala od stolu.