„Paní Krejčíová, váš syn vám každý měsíc posílá deset tisíc korun na ‚běžné výdaje‘. Jenže ty převody odcházely z mého soukromého účtu. Dovolenou u moře pro Nikolu a Amálii zaplatil z peněz, které vydělala moje firma. Takže se bavíte za moje peníze, žijete z nich — a přitom se mě ještě pokoušíte ponížit.“
Nikola Zelenýová i Amálie Procházkaová seděly najednou ztichlé jako pěny. Obě sklápěly oči a zjevně netušily, kam se schovat. Martina Krejčíová otevřela ústa, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Všechna ta její pýcha na „schopného syna“, celý ten pocit nadřazenosti, který kolem sebe celé roky šířila, se jí v jediném okamžiku rozpadl pod rukama. Michal nebyl žádný velký podnikatel. Byl jen zaměstnanec ve firmě své vlastní manželky.
„Dobrou chuť,“ řekla jsem klidně.
Na stůl jsem položila bankovku za vodu, otočila se a odešla.
Venku mě do tváře udeřil ostrý studený vítr. Před restaurací jsem se ani na okamžik nezastavila. Vytáhla jsem telefon a vytočila číslo svého právníka.
„Adame, ahoj. Zítra ráno připrav všechny podklady. Michala Urbana odvolávám z funkce generálního ředitele. A okamžitě zablokuj veškeré firemní karty, které jsou na něj vedené. Ano, hned.“
Když jsem dorazila domů, neplakala jsem. Nebyl k tomu důvod. Otevřela jsem skříň, vytáhla z ní velký kufr a začala do něj házet Michalovy věci. Košile, mikiny, boty. Všechno koupené z mých peněz.
Asi za dvě hodiny práskla vstupní vrata. Michal se vřítil do ložnice celý udýchaný. Táhl z něj alkohol; zřejmě se rozhodl utopit ponížení v něčem silnějším.
Jakmile spatřil kufr rozložený na posteli, ztuhl. V další vteřině se mu výraz změnil. Nejistota zmizela a nahradila ji zuřivost.
„Co to má znamenat?!“ zařval a mrštil bundou na taburet. „Ty jsi mě před mojí matkou úplně ztrapnila! Zbláznila ses?“
Neodpověděla jsem. Jen jsem vzala další svetr a složila ho do kufru.
„Mluvím s tebou!“ přistoupil ke mně a udeřil dlaní do dveří skříně tak prudce, až se zachvěly. „Jestli si myslíš, že mě jen tak vyhodíš, tak se pleteš! Je to náš společný majetek! Moji právníci tě oškubou do poslední koruny, rozumíš? Já jsem tu firmu vytáhl nahoru!“
Přestala jsem skládat. Pomalu jsem se k němu otočila a podívala se mu přímo do očí.
„Tvoji právníci? Michale, na právníky jsou potřeba peníze. Firemní karta ti byla zablokovaná před hodinou a půl. A na osobním účtu také nic nemáš, protože jsi minulý týden všechno poslal Amálii na novou rekonstrukci.“
Zamrkal. Ta jeho bojovnost se začala rozplývat rychleji, než přišla.
„To nemůžeš… Jsme manželé.“
„Můžu. Firma je psaná na mě. A podle manželské smlouvy, kterou jsi před pěti lety podepsal bez jediného přečtení, protože jsi mi tehdy řekl: ‚Adélo, ty jsi chytrá, ty to zařiď,‘ patří podnik tomu, na koho je zapsaný.“
Michal o krok couvl. Pak se posadil na okraj postele — přímo na svůj sbalený kufr.
„Adél…“ Hlas se mu najednou zlomil. Vzteklé divadlo skončilo a zbyla jen ubohá snaha vyvolat soucit. „No tak, co blázníš? Pohádali jsme se, to se stane. Máma je prostě taková, znáš ji. Zítra si s ní promluvím. Fakt. Zakážu jí, aby s tebou takhle jednala. Nemusíme přece hned všechno bourat, ne?“
Natáhl ruku, aby se mě dotkl, ale ustoupila jsem.
„Ty si s ní nepromluvíš, Michale. Nemáš na to odvahu. Seděl jsi u stolu a mlčel, když mě vyhazovala z restaurace. Mlčel jsi vždycky. Teď si vezmi věci a odejdi.“
„A kam mám asi teď večer jít?“ vyjekl.
„K mamince. Je na svého úspěšného syna přece tak pyšná. Tak ať se o něj teď postará sama.“
O měsíc později jsem seděla ve své kanceláři a procházela účetní výkazy. Rozvod proběhl překvapivě tiše. Michal se nejdřív pokoušel vyhrožovat soudem, jenže jakmile jeho advokát uviděl manželskou smlouvu a veškeré dokumenty k firmě, jen bezmocně rozhodil rukama.
Martina Krejčíová mi mezitím nepřestávala volat. Nejdřív křičela, že jsem všechno připravila dopředu. Potom plakala a prosila, abych Michala vzala zpátky aspoň jako obyčejného manažera, protože „chlapec nemá z čeho žít“ a ona sama prý „nemá ani na nezbytnosti kvůli zdraví“. Nakonec jsem si jednoduše změnila číslo.
Napila jsem se horké kávy, zadívala se z okna na podzimní slunce a pousmála se.
Někdy je vlastně užitečné, když vás někdo vyškrtne ze seznamu. Dá vám tím dokonalou příležitost vyškrtnout ze života ty, kteří tam dávno neměli co dělat.