„Proč jsi dneska nepřinesla peníze?“ zeptal se Miroslav Kratochvíl své ženy překvapeně.
„Bude se ti líbit, zlatíčko. Lepšího Transformera v celém obchodě nenajdeš,“ ozval se zpoza regálu známý hlas.
Eliška Mareková právě vkládala do košíku dětské ponožky, když z vedlejší uličky zaslechla tón, který by poznala kdekoli. Hlas svého manžela. Ztuhla uprostřed pohybu a instinktivně se zaposlouchala.
Skrz řady krabic s hračkami zahlédla Miroslava. V ruce držel drahého robota — přesně takového, o jakém jejich čtyřletý syn Tadeáš Červený snil už dlouhé týdny. Vedle Miroslava stála neznámá žena kolem třicítky a za ruku držela malého chlapce, kterému mohly být sotva tři roky.
„Jsi na nás tak hodný,“ pronesla žena měkce a políbila Miroslava na tvář. „Děkuju ti.“
Ten polibek netrval jako obyčejné poděkování. Bylo v něm cosi samozřejmého, důvěrného, téměř domácího. Blízkost, na kterou si člověk nezvykne za den.
„Všechno je to pro tebe a pro Adama Zeleného,“ odpověděl Miroslav a pohladil chlapečka po vlasech.
Eliška ustoupila do rohu mezi regály a snažila se popadnout dech. Teprve včera večer Miroslav odmítl koupit Tadeášovi nové boty, o které syn prosil už měsíc.
„Peníze nerostou na stromech,“ odbyl ho tehdy. „Ty staré ti ještě poslouží. Přestaň fňukat.“
A teď? Bez jediného zaváhání, s úsměvem, nechával u pokladny téměř dva tisíce korun za hračku pro cizí dítě.
Eliška se prudce otočila a zamířila k východu. Košík s ponožkami nechala stát mezi regály. V kapse kabátu měla obálku s výplatou — dvaadvacet a půl tisíce korun. Ještě dnes večer měla sedmdesát procent z té částky odevzdat manželovi, přesně jako to dělala celé čtyři roky jejich manželství. Tak se dohodli krátce po svatbě: Miroslav bude spravovat rodinný rozpočet, on bude rozhodovat, na co peníze půjdou. „Muž má být hlavou rodiny,“ přesvědčoval ji tehdy.
Domů se Miroslav vrátil jako obvykle, ve stejnou hodinu. Políbil Elišku na čelo, chvíli se pověnoval Tadeášovi, sotva pět minut, a pak se usadil před televizí.
„Jak bylo v práci?“ zeptala se Eliška a vytáhla z kabelky obálku.
„Normálka. Vedení zase prudí s požadavky,“ zamumlal, aniž by odtrhl oči od obrazovky.
Místo obvyklých šestnácti tisíc dvě stě padesáti korun mu podala patnáct tisíc sedm set padesát. Miroslav bankovky přepočítal a okamžitě svraštil čelo.
„Chybí pětistovka.“
„Koupila jsem Tadeášovi nějaké jídlo navíc. Potřebuje vitamíny.“
„Příště mi to řekni předem,“ zabručel a peníze zasunul do peněženky. „Nemám rád překvapení v rozpočtu.“
„Miroslave, co bude s Tadeášovými botami? Je říjen, každou chvíli začne pršet.“
„O víkendu je koupím. Určitě. Nedělej si zbytečné starosti.“
„A bunda? Ta loňská je mu už malá.“
„I bundu vyřešíme. Všechno bude, neboj se. Víš přece, že nemluvím do větru.“
Eliška jen kývla. Už věděla, kam její peníze mizí. K chlapci z obchodu. K „Adámkovi“.
„Mimochodem,“ dodal Miroslav s lhostejností, jako by oznamoval počasí, „v práci se skládáme na dárek pro Gabrielu Moudrýovou. Je sama s dítětem, nemá to lehké. Brzy má narozeniny.“
Jméno Gabriela Moudrýová jí bodlo do hrudi. Elišce se vybavil ten něžný polibek cizí ženy, který rozhodně nevypadal jako pouhá vděčnost za kolegiální sbírku.
„Kolik potřebuješ?“ zeptala se tónem, který se jí podařilo udržet klidný.
„No… tak tisíc dvě stě padesát až tisíc sedm set padesát. Chceme koupit něco pořádného. Třeba řetízek nebo náušnice.“
Téměř dva tisíce na řetízek pro „kolegyni“. Ale pětistovka na vitamíny pro vlastního syna představovala problém.
„Vezmi to ze společných peněz,“ řekla Eliška.
„Už jsem si vzal včera. Jako zálohu, dalo by se říct.“
Zbytek večera strávila mlčky. Nenápadně svého muže pozorovala, zatímco on držel v ruce telefon a s někým si dopisoval. Miroslav si jejího pohledu nakonec všiml a mobil položil stranou.
„Dneska jsi nějaká divná,“ poznamenal s lehkým podrážděním. „Stalo se něco? Máš problémy v práci?“
„Jsem jen unavená. Podzimní splín, nic víc.“
„Dej si kozlík. Nebo nějaké kapky na nervy. Tváříš se jako bouřkový mrak.“
„Děkuju za starost,“ neudržela Eliška v hlase ironii.
„Není zač, miláčku,“ mávl rukou Miroslav a znovu se ponořil do telefonu.
Druhý den si Eliška vzala volno a vydala se k budově, kde měl manžel kancelář. Posadila se na lavičku v parku naproti vchodu a čekala. Přesně v šest hodin vyšel Miroslav ven. Nebyl sám. Po jeho boku kráčela ta žena z hračkářství. Společně přešli silnici a vešli do kavárny. Drželi se přitom za ruce.
Eliška je sledovala přes okno. Viděla, jak večeří, jak se Gabriela Moudrýová několikrát dotkne Miroslavovy ruky, jak se oba smějí. Miroslav jí cosi ukazoval na telefonu a ona nadšeně zatleskala. Když vyšli zpátky na ulici, políbil ji přímo na rty. Dlouze a beze spěchu.
V tu chvíli už nebylo co si namlouvat.
Večer odvedla Eliška Tadeáše k matce. Zalhala, že ji čeká neodkladná pracovní záležitost.
„Zůstaneš u babičky do zítřka, sluníčko,“ řekla synovi. „Maminka musí něco důležitého vyřídit u tety Veroniky Kolářové.“
„A tátovi se nebude stýskat?“ zeptal se Tadeáš.
„Táta… táta si toho ani nevšimne,“ odpověděla Eliška až příliš upřímně.
Veronika Kolářová jí otevřela s uplakanýma očima a rozcuchanými vlasy.
„Pojď rychle dovnitř. Zrovna tu brečím nad svým pitomým životem,“ řekla a pevně kamarádku objala. „Vypadá to, že jsme v průšvihu obě.“
„Co se stalo tobě?“
„Ten mizera Petr Tesař. Ukázalo se, že má už půl roku milenku. Dneska mi oznámil, že se k ní stěhuje. Prý ho chápe. Já jsem mu údajně jenom odmlouvala.“
Sedly si do kuchyně, uvařily silný čaj a přilily do něj koňak. Eliška pak Veronice podrobně vypověděla všechno — scénu v obchodě i to, co viděla před kanceláří.
„Chlapi… jsou to naprostí parchanti,“ uzavřela Veronika a dolila si další trochu koňaku. „Ale nedělej žádné unáhlené kroky, Eliško. Fakt si to promysli. Máš dítě, práci… no, upřímně, žádný zázrak. Možná by stálo za to zkusit to nějak zachránit. Promluvit si s ním.“
„Proč bych měla napravovat něco, co rozbil on?“ zeptala se Eliška. „Udělala jsem snad chybu já?“
„Ne, jasně že ne. Nemusíš nic. Jen… podívej se na to prakticky. Byt, peníze, Tadeášova budoucnost…“
„Jaká budoucnost? Dívat se, jak jeho otec utrácí máminu výplatu za cizí ženu a její dítě?“
„No… třeba je to jen nějaké pomatení. Krize středního věku?“
Eliška na kamarádku pohlédla s lítostí.
„Veroniko… tohle není krize. Tohle je nová rodina.“
Celý následující měsíc Eliška svého muže pozorovala a potichu hodnotila, co má před sebou. Miroslav začal být obezřetnější. Méně často tvrdil, že musí zůstávat přesčas, ale setkávání s Gabrielou Moudrýovou nepřestala. Jen je přesunuli do poledních pauz. Doma dál hrál oddaného manžela a milujícího otce, jenže ta role mu šla čím dál hůř.
„Jak to jde ve škole?“ zeptal se jednou Tadeáše při večeři.
Chlapec na něj překvapeně zamrkal.
„Tati, já chodím do školky.“
„Jasně, samozřejmě. Do školky. A jak se tam máš?“
„Dobře. A koupíš mi to kolo?“
„V zimě? Jaké kolo v zimě? Počkej do léta.“
„Ale slíbil jsi mi ho k narozeninám…“
„Slíbil, slíbil. Všechno si pamatuju. Určitě ho koupíme.“
Eliška jejich rozhovor sledovala beze slova. Tadeáš měl narozeniny před třemi měsíci.
Bydleli v pronajatém dvoupokojovém bytě, za který platili sedm a půl tisíce korun měsíčně. Za čtyři roky manželství se jim nepodařilo naspořit ani základ na vlastní bydlení. Miroslav dokázal utratit všechno.