„A co ty polibky?“ vybuchl Miroslav. „A dárky pro tvého syna? Všechny ty schůzky?“
„Nikdy jsem tě neprosila, abys mu kupoval hračky,“ odsekla Gabriela Moudrýová rozzuřeně. „A pár polibků neznamená žádný závazek. Proboha, ty jsi spadl z višně?“
„Takže já jsem byl jen hlupák, co platil…“
„A čím jsem pro tebe byla já?“ ušklíbla se hořce. „Máš ženu. Máš dítě. Nebo sis vážně myslel, že ti uvěřím tu pohádku o osudové lásce?“
Z dětského pokoje se ozval pláč. Gabriela sebou nervózně trhla a otočila hlavu ke dveřím.
„Běž pryč. Jan Tesař bude každou chvíli doma.“
„Tak takhle to je!“ zařval Miroslav. „Byl jsem pro tebe jen zábava? Dojná kráva?“
„A co jsi čekal?“ zeptala se ledově. „Ženatý chlap s dítětem si hledá povyražení bokem. Myslel sis, že narazíš na naivku, která spolkne řeči o nešťastném manželství?“
„Já už žádnou ženu nemám! Kvůli tobě jsem přišel o rodinu!“
„Kvůli sobě,“ vyštěkla Gabriela. „Kvůli vlastním choutkám a vlastnímu sobectví. A teď bys to rád hodil na mě?“
„Ty špinavá mrcho,“ procedil Miroslav mezi zuby. „Vypočítavá, prodejná mrcho.“
„Možná,“ pokrčila lhostejně rameny a otevřela mu dveře. „Ale sem už nikdy nechoď.“
„Ještě se uvidíme,“ zavrčel, když vycházel na chodbu. „Takové jako ty nakonec vždycky dostanou, co si zaslouží.“
„To mi vyhrožuješ?“ Gabriela se pousmála s opovržením. „Tak si radši rovnou ulož číslo na policii. Možná se ti bude hodit.“
Následující týdny se vlekly jako nekonečná šedá šňůra až ke dni soudního jednání. Miroslav se několikrát pokoušel dovolat Elišce Marekové a naléhal, aby se s ním sešla, ale pokaždé narazil na stejnou suchou odpověď.
„Promluvíme si u soudu.“
„Eliško, jsme přece rodina,“ snažil se ji jednou obměkčit. „Čtyři roky jsme spolu žili.“
„Miroslave, zradil jsi mě. A zradil jsi i Tadeáše. Ne jednou.“
„Co jsem udělal tak strašného?“
„Na shledanou, Miroslave. Uvidíme se u soudu.“
Byl přesvědčený, že na poslední chvíli couvne. Že si vzpomene na všechny společné roky, na jejich domácnost, na to, že patří k sobě. Ostatně kam by sama s dítětem šla? Kdo by o ni stál?
Jenže ve chvíli, kdy ji spatřil v soudní síni, pochopil, že už není kam se vrátit. Stála klidně, odpovídala soudci pevným hlasem a na něj se dívala tak, jako by byl cizí muž, kterého kdysi náhodou potkala.
„Navrhovatelko, uveďte důvody, pro které žádáte rozvod manželství,“ obrátil se soudce na Elišku.
„Manžel po dobu tří let utrácel rodinné peníze za mimomanželský vztah,“ řekla jasně. „Opakovaně mě i naše dítě klamal ohledně finanční situace rodiny. Potřeby nezletilého syna přehlížel.“
„Odpůrce se chce vyjádřit?“
Miroslav otevřel ústa, ale nedokázal ze sebe dostat nic souvislého. Jak měl soudci vysvětlit, že chtěl být jen šťastný? Že si přece také zasloužil trochu radosti?
„Souhlasíte s rozvodem?“ zeptal se soudce.
Chtěl říct ne. Chtěl se postavit, bouchnout pěstí do stolu a prohlásit, že se jeho rodina nerozpadne kvůli nějakému nedorozumění. Jenže slova mu zůstala uvězněná v krku. Žena vedle něj měla Eliščinu tvář, Eliščiny ruce, Eliščin hlas. Ale ta skutečná Eliška, kterou znal, jako by zmizela.
„Souhlasím,“ vydechl skrz sevřené zuby.
„Navrhovatelka žádá výživné?“
„Ano,“ odpověděla Eliška bez zaváhání. „Ve výši dvaceti pěti procent ze všech příjmů odpůrce.“
„To je loupež!“ vykřikl Miroslav. „Platím nájem, mám půjčky!“
„Na to jsi měl myslet dřív,“ pronesla Eliška chladně. „Třeba ve chvíli, kdy jsi naše peníze nosil cizí ženě.“
Společný majetek k rozdělení prakticky neexistoval. Zůstaly jen dluhy z kreditní karty, které soud ponechal Miroslavovi. Výživné bylo stanoveno na čtvrtinu jeho mzdy, tedy přibližně čtyři a půl tisíce korun měsíčně.
Když vyšli ze soudní budovy, ještě se pokusil bývalou ženu zastavit.
„Eliško, možná bychom…“
„Sbohem,“ přerušila ho a pokračovala dál, aniž se ohlédla.
„Budeš toho litovat!“ křikl za ní. „Sama ženská s dítětem! Kdo si tě vezme?“
Eliška se zastavila. Pomalu se otočila.
„Víš, v čem byla tvoje největší chyba, Miroslave?“ řekla tiše. „Myslel sis, že žena bez muže není celá. Jenže pravda je jiná. Neúplný život má žena tehdy, když vedle ní stojí špatný muž.“
Doma se Miroslav posadil ke stolu a položil před sebe kalkulačku. Výplata sedmnáct a půl tisíce korun. Po odečtení výživného mu zůstávalo třináct tisíc. Nájem spolkl sedm a půl, energie další tisíc dvě stě padesát, jídlo nejméně dva a půl tisíce. Na všechno ostatní mu zbývalo sotva tisíc sedm set padesát korun.
Dřív nosila Eliška domů dalších patnáct a půl tisíce. Teď ty peníze odešly spolu s ní k její matce.
„Zatracený život!“ zařval do prázdného bytu. „Všechny ženské jsou stejné! Chamtivé mrchy! Vysají chlapa jako krávu na dojení a pak ho odhodí jako starý hadr!“
Popadl kalkulačku a mrštil jí o zeď. Plastový kryt praskl, rozletěl se a kousky dopadly na podlahu.
„Gabriela mi lhala, tahala ze mě dárky a moc dobře věděla, že jsem ženatý!“ syčel. „A tahle…“ ukázal prstem do prázdna, jako by před ním Eliška stála, „mě nechala v nejhorší chvíli. Ještě si vysoudila výživné! Jako bych jí byl něco dlužný!“
Začal přecházet po pokoji sem a tam a kopal do všeho, co se mu připletlo do cesty.
Šlo jim jen o peníze. O nic jiného. Prokleté pijavice.
Nejodpornější na tom všem pro něj bylo, že obě působily naprosto přesvědčeně o vlastní pravdě. Gabriela se schovávala za řeči, že ho nechtěla ranit, a Eliška za tvrzení, že za rozpad manželství může on. Pokrytecké. Falešné. Do posledního slova.
Zatímco Miroslav dusil vztek v prázdném bytě, Eliška šla parkem a vedla vedle sebe kolo. Tadeáš se před ní snažil udržet rovnováhu a Milena Martinecová jela pomalu opodál na svém bicyklu. Povzbuzovala chlapce, jako by na tom záviselo celé odpoledne.
„Výborně, Tadeášku! Nekoukej pod sebe, dívej se dopředu! Představ si, že letíš!“
„Mami, vidíš mě? Já jedu!“ volal Tadeáš nadšeně. „Podívej!“
„Vidím, šikulko!“ smála se Milena. „Ty už jsi hotový cyklista!“
Eliška se usmívala, ale někde hluboko uvnitř ji píchla zvláštní nejistota. Milena se k jejímu synovi chovala tak přirozeně a něžně, jako by byl její vlastní vnuk. A Tadeáš se k ní tiskl, vyprávěl jí drobné dětské starosti a tajemství, která dřív svěřoval jen matce.
Nežárli, napomenula se Eliška v duchu. Dítě potřebuje pozornost. A ty jsi od rána do večera v práci.
V tu chvíli jí došlo něco nečekaného. Za jediný měsíc získala to, co v manželství nikdy skutečně neměla: klid. Nikdo po ní nechtěl vysvětlovat každou utracenou korunu. Nikdo doma nevyvolával hádky. Nikdo jí nelhal do očí. Dokázala si odložit už sedm a půl tisíce korun. Ještě rok a konečně bude moct začít vážně uvažovat o hypotéce.
Večer, když Tadeáš usnul, seděla Eliška na verandě s hrnkem horkého kakaa v dlaních. Telefon mlčel. Miroslav se už měsíc neozval. Výživné chodilo pravidelně.
Zvláštní, pomyslela si. Ještě před rokem ji jeho nezájem bolel tak, že kvůli němu nemohla dýchat. Teď to byla jen skutečnost. Něco stejně obyčejného jako počasí za oknem.
Život se opravdu začínal skládat zpátky. Práce jí nepřinášela jen peníze, ale i pocit užitečnosti a vlastní hodnoty. Tadeáš se pustil do čtení a přestal se ptát, proč s nimi tatínek nebydlí.
A ze všeho nejdůležitější bylo, že se Eliška konečně přestala omlouvat za činy druhých. Miroslav si vybral. Gabriela také.
Teď byla řada na ní.
A její rozhodnutí se ukázalo jako správné.