„Kdy bych vlastně mohla začít?“ zeptala se po chvíli.
„Klidně už zítra,“ odpověděla Milena Martinecová bez váhání. „Opravdu bych uvítala pomoc co nejdřív.“
Když Eliška doma oznámila své rozhodnutí, Miroslav Kratochvíl vybuchl tak prudce, jako by mu právě sdělila něco naprosto nepředstavitelného.
„Ty ses snad zbláznila!“ rozkřikl se. „Jaká práce? Jaké stěhování k nějaké cizí ženské?“
Eliška skládala oblečení do tašky a ani nezvedla hlas.
„Je to dočasné místo společnice u slušné paní,“ řekla klidně. „Bydlení budu mít zdarma, plat je dobrý. Konečně si můžu začít odkládat peníze na první splátku hypotéky.“
„Ale nám se přece žije dobře!“ rozhodil rukama. „Co ti pořád chybí?“
Dobře. To slovo ji bodlo. Dobře znamenalo, že on utrácel peníze za milenku, zatímco jejich syn chodil v prodřených botách.
„Chybí mi výhled do budoucna,“ odpověděla stručně.
„Eliško, nemůžeš jen tak zmizet!“ pokračoval. „Máme rodinu!“
„Vím,“ přikývla. „A právě proto beru zodpovědnost za svůj život.“
„Co se to s tebou stalo?“ vyjel na ni. „Dřív jsi byla normální manželka!“
Tehdy se Eliška zastavila. Pomalu se narovnala a podívala se mu přímo do očí.
„Dřív jsem byla pohodlná,“ pronesla. „To je velký rozdíl.“
Miroslav ještě téměř půl hodiny střídal křik s výčitkami, výhrůžky s prosbami a občas se pokoušel tvářit ublíženě. Eliška však už balila Tadeášovy věci a nenechala se zatáhnout zpátky. Ráno, jakmile její muž odešel do práce, zavolala stěhováky.
„Mami, my teď vážně budeme bydlet ve velkém domě?“ ptal se Tadeáš a pozoroval muže, kteří odnášeli krabice na chodbu.
„Ano, zlatíčko,“ usmála se na něj. „Je tam zahrada. A houpačka.“
„A táta za námi přijde?“
Eliška si k němu dřepla, aby mu viděla do tváře.
„Táta zůstane tady,“ vysvětlila mu jemně. „Ale bude tě moct navštěvovat.“
„Tak jo,“ přijal to chlapec překvapivě lehce.
Milena Martinecová je čekala u vchodu a hned pomáhala rozhodnout, kam která taška a krabice patří.
„Vítejte ve svém novém domově,“ řekla vřele.
Tadeáš se téměř okamžitě rozběhl prozkoumat zahradu. Eliška mezitím pochopila, že Milena nepotřebuje jen někoho, kdo jí uklidí nebo podá věci ze skříně. Mnohem víc toužila po živém hlasu v domě. Po člověku, který by ji nenechal samotnou propadat se do vzpomínek.
„Jestli budete chtít, můžeme zítra zajet na hřbitov,“ navrhla Eliška při večeři.
Milena překvapeně zvedla oči.
„Opravdu? To není zrovna veselé místo.“
„Potřebují květiny,“ řekla Eliška tiše. „A vy si s nimi potřebujete promluvit.“
Milena natáhla ruku a lehce se dotkla její dlaně.
„Děkuji vám. Už dlouho jsem tam chtěla jít, ale sama jsem se bála.“
Každý večer telefonoval Miroslav.
„Eliško, chybíš mi,“ ozývalo se ze sluchátka. „Přestaň s tou hloupostí a vrať se domů.“
„Pracuji,“ odpovídala pokaždé. „Mám smlouvu na půl roku.“
„Mně je tvoje pitomá smlouva ukradená! Jsi moje žena!“
„Nejsem ničí majetek,“ řekla jednou chladně. „A své závazky splním.“
Tadeáš si na nový dům zvykl rychleji, než čekala. Milena ho učila malovat vodovkami, Eliška po večerech předčítala nahlas. Měla čistou výslovnost a příjemný tón hlasu, což starší paní uklidňovalo.
„Vy máte krásný hlas,“ poznamenala Milena jednoho večera, když Eliška dočetla kapitolu. „Klidně byste mohla pracovat v rádiu.“
Eliška se pousmála.
„Když jsem byla mladší, snila jsem o tom,“ přiznala. „Jenže pak jsem se vdala, narodil se Tadeáš…“
„A svoje sny jste pohřbila?“
„Spíš odložila,“ opravila ji. „Jenže z odložení se staly roky.“
„Ještě není pozdě se k nim vrátit,“ řekla Milena pevně. „Je vám teprve šestadvacet.“
Po dvou týdnech Eliška souhlasila, že se s Miroslavem sejde v kavárně. Když přišel, vypadal unaveně a nevyspale, ale sotva si sedl, neztrácel čas ani pozdravem.
„Kde máš výplatu?“ zeptal se hned.
Eliška se na něj zadívala s chladným pobavením.
„To je dojemná starost,“ poznamenala. „Utrácím ji za sebe a za našeho syna.“
„Přestaň dělat nesmysly,“ zasyčel. „Jsem tvůj manžel. Mám právo vědět, co děláš s penězi.“
„Zatím manžel,“ odpověděla a vytáhla z kabelky obálku s dokumenty. „Tady je předvolání k soudu. Podávám žádost o rozvod.“
Jakmile Miroslav zahlédl razítko, zbledl.
„Proč?“ vydechl. „Vždyť jsme spolu žili dobře!“
„Ty jsi žil dobře,“ řekla. „Já jsem jen přežívala.“
„Ale proč rovnou rozvod? Co jsem ti udělal?“
„Gabriela Moudrýová.“
Mezi nimi se rozhostilo těžké, dusivé ticho. Miroslav zaťal prsty do pěsti a tvář se mu stáhla.
„To… to není tak, jak si myslíš.“
„Hračka pro jejího syna za dva tisíce korun?“ zeptala se. „Každotýdenní polibky v kavárně na Václavském náměstí? Co přesně není tak?“
„Ty jsi mě sledovala?“ vyjel po ní. „Jak ses opovážila?“
„Viděla jsem vás náhodou,“ odpověděla. „A ty ses opovážil utrácet za cizí dítě, zatímco tvoje vlastní chodí v rozbitých botách.“
„Měli jsme krizi!“ bránil se. „Párkrát jsme se sešli, no a co?“
„Takovou krizi, že na její dítě peníze byly, ale na našeho syna ne.“
Miroslav se opřel v židli a napjatě vydechl.
„Dobře. Ano, něco mezi námi bylo. Ale neopustil jsem tě! Rodina je pro mě svatá!“
„Tak svatá,“ řekla Eliška, „že jsi ji zradil při první příležitosti.“
Zvedla se a vzala si kabelku.
„Kam jdeš?“ vyhrkl. „Ještě jsme neskončili!“
„Já ano,“ odpověděla. „Uvidíme se u soudu.“
Odešla bez jediného ohlédnutí, přestože za ní ještě volal.
Když se vrátila do domu Mileny Martinecové, dlouho seděla na verandě a dívala se do tmy. Setkání s Miroslavem ji rozhodilo víc, než si chtěla připustit. Doufala, že po vyslovení pravdy ucítí úlevu. Místo toho v ní pořád vřel hněv na člověka, s nímž strávila čtyři roky života.
„Stalo se něco?“ ozvalo se za ní.
Milena vyšla ven se dvěma šálky čaje.
„Sešla jsem se s manželem,“ řekla Eliška tiše. „Oficiálně jsem podala žádost o rozvod.“
„A jak to přijal?“
Eliška se hořce pousmála.
„Nejdřív chtěl vědět, kde mám výplatu. Teprve potom se divil, proč se s ním chci rozvést.“
Milena se posadila vedle ní a podala jí hrnek.
„Povězte mi to. Někdy člověku pomůže, když věci řekne nahlas.“
A tak Eliška mluvila. O dni v obchodě, o pozorování u Miroslavovy kanceláře, o letech, kdy mu odevzdávala sedmdesát procent výplaty, a přitom nebylo dost ani na potřeby vlastního dítěte.
„Víte, co mě na tom všem štve nejvíc?“ dokončila nakonec. „On si doopravdy myslí, že neudělal nic špatného. Že já jen vyvádím.“
„Pozoruhodná logika vašeho manžela,“ podotkla Milena suše. „Dávat peníze milence je v pořádku, ale rozčílit se kvůli tomu je hysterie.“
„Přesně,“ přikývla Eliška. „Když jsem mu připomněla rozvojové kroužky pro Tadeáše, řekl, že z dítěte vyroste člověk i bez nich.“
Milena dlouhou chvíli mlčela. Pak promluvila tišeji než předtím.
„Karel Válek nosil domů každou korunu. Nikdy na mě nevztáhl ruku a nikdy mě nepodvedl. Dlouho jsem si myslela, že je to samozřejmost.“ Odmlčela se a pohlédla na Elišku. „Udělala jste dobře. Život je příliš krátký na to, abychom ho trávily s lidmi, kteří si nás neváží.“
„Víte, paní Mileno,“ zašeptala Eliška, „už hrozně dlouho jsem s nikým nemluvila takhle upřímně. Miroslav mě vždycky přerušil, nebo obrátil rozhovor na sebe.“
Ve stejnou dobu stál Miroslav před bytem Gabriely Moudrýové a sbíral odvahu zazvonit. Eliška odešla, jejich byt působil jako hrobka a on měl pocit, že od zítřka bude muset začít plánovat úplně nový život.
Gabriela otevřela v županu. Bylo zřejmé, že návštěvu nečekala.
„Miroslave?“
„Můžu dál?“ zeptal se. „Musíme si promluvit.“
Pustila ho jen do předsíně. Dál ho nezvala.
„Poslouchej, všechno se změnilo,“ začal rychle. „Eliška podala žádost o rozvod. Teď už můžeme být spolu.“
Gabriela zbledla.
„Miroslave, ty tomu nerozumíš…“
„Rozumím!“ skočil jí do řeči. „Konečně jsme volní.“
„Ne, nerozumíš!“ přerušila ho ostře. „Já jsem vdaná.“
Miroslav na ni zůstal ohromeně zírat.
„Vdaná? Za koho?“
„Už dva roky,“ řekla chladně. „Myslel sis snad, že budu čekat, až se jednoho dne probereš?“
„Dva roky?“ hlas se mu zlomil. „Ty sis se mnou dva roky hrála? Dva zatracené roky jsem za tebe utrácel peníze, lhal jsem manželce a ty…“
„Já jsem tě k ničemu nenutila!“ odsekla Gabriela. „Tohle sis celé vymyslel sám.“