A bral i to, co do domácnosti přinášela Eliška Mareková. Kdykoli se ho zeptala, kam peníze mizí, odpovídal neurčitě, mlžil a rozhovor pokaždé odvedl jinam.
„Mám promyšlený plán, jak nás finančně postavit na nohy,“ prohlásil jednou Miroslav Kratochvíl s jistotou, která měla umlčet jakékoli další otázky. „Ty se tím netrap. Ženské se ve financích stejně nevyznají.“
Eliška se o potížích doma zmínila matce jen okrajově. Nezacházela do podrobností, protože dopředu tušila, jakou odpověď uslyší.
„V každém manželství to někdy zaskřípe, holčičko,“ mávla matka rukou, jako by šlo o běžnou drobnost. „Nejdůležitější je ženská moudrost. Chlap se vybouří, vychladne a zase se vrátí domů.“
„A co když nevychladne?“ zeptala se Eliška tiše.
„Ale vychladne. Kam by chodil? Z ponorky se taky nedá utéct. Ty nejsi žádná hysterka, domácnost zvládáš, o dítě se staráš. Musíš to prostě přečkat.“
Veronika Kolářová to viděla ostřeji, i když ani ona jí nenabídla jednoznačné řešení. Seděly spolu v malé kuchyni, Veronika si dolila trochu koňaku a zhluboka si povzdechla.
„Chlapi jsou někdy naprostí mizerníci,“ pronesla bez obalu. „Ale nedělej nic ukvapeně, Katko. Pořádně si to rozmysli. Máš dítě, práce taky není žádná sláva… Možná by sis s ním měla ještě jednou promluvit.“
„A proč bych měla napravovat něco, co rozbil on?“ Eliščin hlas byl klidný, ale tvrdý. „Udělala jsem snad něco špatně já?“
„Ne, samozřejmě že ne,“ ustoupila Veronika. „Jenže je tu i praktická stránka věci. Bydlení, peníze, Tadeášova budoucnost…“
„Jaká budoucnost?“ Eliška se hořce pousmála. „Dívat se, jak jeho otec utrácí matčinu výplatu za cizí ženu a její dítě?“
„Třeba je to jen dočasné poblouznění. Krize středního věku nebo tak něco.“
Eliška se na kamarádku podívala s lítostí, skoro něžně.
„Verunko… tohle není krize. To je druhá rodina.“
Několik týdnů poté Veronika zavolala znovu. Tentokrát zněla jinak, opatrněji, jako by si předem rozmýšlela každé slovo.
„Katko, mám pro tebe jednu nabídku. Pamatuješ si Milenu Martinecovou, známou tvojí mámy? Nedávno přišla při nehodě o celou rodinu — o manžela, syna i vnuka. Zůstala sama ve velkém domě a je na tom psychicky hrozně. Hledá někoho, kdo by jí dělal společnost.“
„Verunko, na tohle teď nemám sílu,“ odmítla Eliška unaveně. „Sotva zvládám vlastní starosti.“
„Jen si s ní promluv. Nic neslibuj, jen ji poznej. Možná by to pomohlo vám oběma. A je ochotná za to normálně platit.“
Eliška zmlkla.
„Kolik?“ zeptala se po chvíli.
„Patnáct tisíc korun měsíčně. A k tomu bydlení u ní v domě.“
Eliška se zadívala do prázdna. Ta částka jí najednou zněla jako otevřené okno v místnosti, kde se už dlouho nedalo dýchat.
„Katko,“ pokračovala Veronika naléhavě, „tohle může být cesta ven.“
Když Eliška o pár týdnů později dostala zálohu, Miroslav z ní neviděl ani korunu. Poprvé po dlouhé době mu automaticky nepoložila peníze do ruky, nečekala na jeho pokyny a nevysvětlovala se předem.
Všiml si toho okamžitě.
„Kde jsou peníze?“ zeptal se ostře a ve dveřích kuchyně se zastavil tak, aby jí zatarasil cestu. Očividně čekal, že sklopí oči a poslechne jako vždycky.
Eliška dál krájela zeleninu k večeři.
„Rozhodnu o nich sama,“ odpověděla klidně. „Za čtyři roky jsme neušetřili vůbec nic. Na Tadeáše budu odteď dávat ze svého a sama.“
Miroslav zrudl.
„Co si to dovoluješ? Já platím nájem, energie, jídlo!“ zařval.
Eliška neodpověděla. Nemělo smysl hádat se s mužem, který svoje výčitky používal jako kouřovou clonu. Věděla, kam mizí část peněz, a věděla také, že žádné vysvětlování nepomůže. Síly si chtěla šetřit na něco důležitějšího.
O víkendu vezla Tadeáše k matce. Právě tehdy se sešla s Veronikou a s ženou, kterou dosud znala jen z vyprávění. Milena Martinecová působila upraveně, elegantně a tiše. Měla pečlivě učesané vlasy, decentní kabát a držení těla člověka, který si celý život zakládal na důstojnosti. Jen oči ji prozrazovaly. Byla v nich bolest tak hluboká, že ji nešlo přehlédnout.
„Katko, představím vás,“ řekla Veronika. „Tohle je paní Milena Martinecová.“
„Těší mě,“ pronesla Eliška a hned pocítila zvláštní soucit. Nebyla to lítost, spíš tiché porozumění.
„Mě také,“ odpověděla Milena měkkým hlasem. „Veronika mi o vás vyprávěla mnoho dobrého.“
Chvíli mluvily o počasí, o dětech a o obyčejných věcech, které pomáhají překlenout první rozpaky. Tadeáš však brzy začal Elišku tahat za ruku. Těšil se k babičce a nechtěl čekat.
„Promiňte, musíme jít,“ omluvila se Eliška, ale v duchu si schovala dojem, který na ni Milena udělala. Byl překvapivě příjemný, přestože z té ženy vyzařoval smutek.
Večer se ozvala Veronika.
„Milena Martinecová si tě oblíbila. Je ochotná probrat podmínky.“
„Jaké podmínky?“ podivila se Eliška, i když odpověď vlastně tušila.
„Společnost. Pomoc v domě. Není nemohoucí, jen je strašně sama. Dům je velký, prázdný, a po tom všem… však víš. Popřemýšlej o tom. Možná je to přesně to, co teď potřebuješ.“
Eliška se podívala na Miroslava. Seděl před televizí, oči upřené na obrazovku, a ani nezvedl hlavu, když jí zazvonil telefon. Bylo mu úplně jedno, s kým mluví a o čem. Jako by její život vedle něj existoval jen do té míry, do jaké mu sloužil.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Sejdu se s ní.“
„Rozumné rozhodnutí. Zítra ve dvě. Pošlu ti adresu.“
Dům Mileny Martinecové Elišku překvapil už zvenčí. Nebyla to jen obyčejná vila, ale prostorný dvoupodlažní dům s udržovanou zahradou, čistými cestičkami a starými stromy, pod nimiž si dokázala představit dětský smích. Vzpomněla si na prázdniny u dědečka, na rána, kdy člověk vyběhl bosý do trávy a nemusel se bát cizí nálady ani výčitek.
„Pojďte dál,“ přivítala ji Milena srdečněji, než Eliška čekala.
Zavedla ji do obývacího pokoje. Na krbové římse stály fotografie. Šedovlasý muž s laskavýma očima. Mladý muž ve vojenské uniformě. Malý chlapec s rošťáckým úsměvem, který jako by každou chvíli měl seskočit z rámečku a rozběhnout se po pokoji.
Milena se zastavila před snímky.
„To byla moje rodina,“ řekla sotva slyšitelně.
Pak se jí zlomil hlas. Rukou si zakryla ústa, ale slzy už nezadržela.
„Promiňte… já nechtěla…“
Eliška k ní přistoupila a opatrně ji objala kolem ramen.
„Neomlouvejte se. Pojďte, odpočinete si na chvíli.“
Odvedla Milenu do ložnice, pomohla jí ulehnout a vrátila se do obývacího pokoje. Nevěděla přesně proč, ale začala automaticky uklízet. Sesbírala šálky, odnesla je do kuchyně, umyla nádobí a pak si všimla květin na parapetu. Zemina v květináčích byla úplně suchá, a tak je zalila.
Bylo zvláštní, jak klidně se v tom domě cítila. Cizí místo, cizí nábytek, cizí fotografie — a přesto tu dýchala volněji než doma, kde už dlouho kráčela po špičkách.
Asi po půl hodině se Milena objevila ve dveřích. Vypadala vyčerpaně, ale klidněji.
„Omlouvám se,“ řekla tiše. „Nechtěla jsem se před vámi sesypat.“
„To je v pořádku,“ odpověděla Eliška. „Chápu, jaké to je zůstat sama mezi vzpomínkami.“
Milena se na ni zadívala pozorněji.
„Vy také nesete nějaký smutek.“
Eliška na okamžik sklopila oči.
„Ano. Ale s tím mým se ještě dá něco dělat. Na rozdíl od toho vašeho.“
Milena se posadila do křesla, chvíli mlčela a potom promluvila věcně, jako by se bála, že kdyby zaváhala, odvaha ji opustí.
„Mám pro vás návrh. Přestěhujte se sem se synem. Dům je veliký a prázdný. Jídlo budu platit já, k tomu vám budu dávat patnáct tisíc korun měsíčně.“
Eliška na ni překvapeně pohlédla. Patnáct tisíc, žádný nájem, žádné energie, žádné každodenní čekání, kdy Miroslav zase přijde domů podrážděný nebo s výmluvou. V hlavě se jí během několika vteřin rozběhly výpočty i možnosti, které si dřív netroufala připustit.
„Nejdřív na půl roku,“ doplnila rychle. „Potřebuji si dát do pořádku rodinné věci.“
„Samozřejmě,“ přikývla Milena. „Pojďte, ukážu vám pokoj.“
Vyšly do druhého patra. Pokoj byl světlý, prostorný, se dvěma postelemi, psacím stolem a oknem do zahrady. Za sklem se houpaly větve a na trávník dopadalo měkké odpolední světlo. Elišce se znovu vybavilo dětství u dědečka — ten zvláštní pocit svobody po ránu, kdy na ni nikdo nekřičel, nic nevyčítal a nic nežádal.
„Líbí se mi,“ přiznala Eliška.