— Babičko, nemám vás raději doprovodit ke dveřím? — ušklíbla se prodavačka a sjela mě pohledem od bot až po vlasy. — Tohle zboží není zrovna pro důchodkyně. Co takhle zkusit tržnici?
Stála jsem před prosklenou vitrínou s šaty. V jedné ruce jsem držela kabelku, přes rameno mi visela bunda. Dívka za pultem se na mě dívala tak, jako by v salátu objevila švába.
— Chtěla jsem se jen podívat, — odpověděla jsem klidně.
— Jasně, jen podívat, — odfrkla si. — Takové zákaznice známe. Nejdřív všechno vyzkoušíte, pomačkáte, rozházíte a nakonec odejdete s prázdnou. Tohle je butik, jestli jste si nevšimla. Ne bazar s obnošenými hadry.
Mohlo jí být tak osmadvacet. Měla na sobě upnuté černé šaty, výraznou manikúru a ve tváři ten povýšený výraz člověka, který si je až příliš jistý vlastní důležitostí. Na jmenovce připnuté na hrudi stálo: Veronika Mlynářová.
Hlavou mi probleskla jediná pobavená myšlenka: netuší, že jsem před měsícem koupila nejen tenhle butik, ale i celý dům, ve kterém se nachází. A právě teď se chová drze ke své vlastní šéfové.
— Mohla bych se podívat na nové modely? — zeptala jsem se a ukázala k věšákům s šaty.
— Na novinky? — Veronika Mlynářová přešla podél vitríny a ledabyle srovnala několik ramínek. — Babi, jste si jistá? Tyhle kousky jsou drahé. Opravdu drahé. Možná by pro vás bylo lepší oddělení se zlevněným zbožím. Tam se najde něco jednoduššího.
Udělala jsem pár kroků blíž a vzala do rukou modré šaty. Látka byla hebká, hedvábná, střih nadčasový. Kvalitní práce.
— Kolik stojí tyhle? — zeptala jsem se.
Veronika Mlynářová mrkla na cenovku a pobaveně se pousmála.
— Sedmnáct tisíc korun, — protáhla. — Ale vy se na ně vlastně ani nemusíte dívat. To je očividně mimo vaše možnosti.
Neřekla jsem nic. Držela jsem šaty před sebou, zkoumala švy a kontrolovala zpracování. Cena odpovídala kvalitě. Možná byly dokonce levnější, než by být mohly.
— Ráda bych si je vyzkoušela, — pronesla jsem.
— To myslíte vážně? — Veronika Mlynářová povytáhla obočí. — Uvědomujete si, že pokud je ušpiníte nebo poškodíte, budete je muset zaplatit? Máme tady taková pravidla. Sedmnáct tisíc vám nikdo neodpustí.
— Rozumím, — přikývla jsem.
— No dobrá, — pokrčila prodavačka rameny. — Jak myslíte. Jen jestli si koupi rozmyslíte, řekněte to hned. Nerada bych tu zbytečně ztrácela čas. Za chvíli mám pauzu na oběd.
Sundala šaty z ramínka a podala mi je tak nedbale, jako by mi podávala hadr na podlahu.
— Kabinka je támhle, — kývla hlavou do rohu. — A opatrně se zipem. Je italský a dost choulostivý.
Vzala jsem si šaty a vešla do zkušební kabinky. Zavřela jsem za sebou dveře, svlékla se a oblékla si je. Padly mi dokonale. Modrá zvýraznila barvu očí, střih lichotivě zakryl to, co měl, a délka byla přesně taková, jaká se k mému věku i postavě hodila. Otočila jsem se před zrcadlem na jednu i druhou stranu. Byly to krásné šaty. Poctivě ušité. Hodné své ceny.
Vyšla jsem zpátky do prodejny. Veronika Mlynářová seděla za pultem, listovala časopisem a žvýkala žvýkačku. Ani se neobtěžovala zvednout hlavu.
— Co myslíte? — zeptala jsem se.
Teprve potom líně odtrhla oči od časopisu a přejela mě hodnotícím pohledem.
— No… v zásadě to není špatné, — pronesla táhle. — Na váš věk docela ucházející. I když ten výstřih je podle mě už trochu moc. V padesáti by se člověk neměl tolik vystavovat. Vrásky na krku, víte, nejsou žádná ozdoba.
Bylo mi čtyřiapadesát. Ano, vrásky jsem měla. Jenže jsem se za ně nestyděla. Zasloužila jsem si je. Každá z nich znamenala rok práce, zkušeností, starostí i překonaných překážek.
— Vezmu si je, — řekla jsem.
Veronika Mlynářová odložila časopis a narovnala se.
— Opravdu? — v hlase se jí ozval zcela neskrývaný údiv. — Jste si jistá, že víte, kolik stojí?
— Sedmnáct tisíc korun, — zopakovala jsem. — Ano, vím.
Prodavačka vstala, přišla blíž a přimhouřila oči, jako by mě najednou začala zkoumat z úplně jiného úhlu.
— Hm, — protáhla. — A čím budete platit? Důchodem na splátky? Nebo se vám složila vnoučata?
Vytáhla jsem z kabelky kartu a položila ji na pult.
— Touhle kartou.
Veronika Mlynářová ji vzala mezi prsty a několikrát ji obrátila. Všimla si černého plastu i loga prémiového bankovnictví. Pohrdavě si odfrkla.
— No ne, černá karta, — utrousila s jedovatou ironií. — To jste si asi našla bohatého manžela. Nebo vám pomáhá nějaký štědrý milenec? A pak se nadechla k další urážlivé poznámce.