Doporučila mi, abych raději zamířila na tržnici. Prohlásila, že ji jen zbytečně zdržuji. Ptala se, jestli hodlám platit důchodem na splátky, případně zda se mi na šaty složily vnučky. Naznačila také, že mám nejspíš nějakého „sponzora“, který mi dává peníze. A nakonec dodala, že vrásky na krku nejsou zrovna ozdobou a že bych si šaty s výstřihem měla raději odpustit.
Andrea Blažeková zbledla. Desky, které držela, sevřela tak prudce, až jí zbělely klouby na prstech.
— Veroniko, — pronesla tiše, ale každé slovo znělo ostře a přesně. — Je to pravda?
— Ona to celé nafukuje! — vypískla prodavačka. — Jen jsem trochu žertovala! Máme tu přece uvolněnou atmosféru! Se zákaznicemi mluvím takhle běžně a nikdo se neuráží!
— Žert o důchodu a bohatém dědečkovi? — Vedoucí stiskla rty do úzké čárky. — Veroniko, váš způsob komunikace jsme už řešily. Za posledních šest měsíců jste dostala tři písemná upozornění. Tohle je naprosto nepřijatelné.
— Ale prosím vás! — mávla rukou Veronika. — Vždyť si ty šaty koupila! Zaplatila sedmnáct tisíc! Takže je přece všechno v pořádku, ne?
— V pořádku? — Sáhla jsem do kabelky a vytáhla občanský průkaz spolu s listinami o vlastnictví. Rozložila jsem je a položila na pult před Andreu Blažekovou. — Podívejte se na to, prosím. Pozorně.
Vedoucí dokumenty vzala do ruky. Otevřela potvrzení o vlastnictví, přejela očima řádky a barva z obličeje jí zmizela ještě víc. Zvedla ke mně pohled. Pak se znovu zadívala na papíry. A potom opět na mě.
— Panebože, — vydechla sotva slyšitelně. — Paní Gabrielo Brňáková… Odpusťte mi. Hned jsem vás nepoznala. Vy… vy jste se tolik změnila. Chci říct, působíte mladší… civilněji… úplně jinak.
Veronika Mlynářová na ni zůstala civět s vytřeštěnýma očima.
— Cože? Kdo to je?
— To je Gabriela Brňáková, — řekla Andrea Blažeková pomalu, jako by každé slovo musela namáhavě vytlačit. — Majitelka tohoto butiku i celé budovy. Před měsícem odkoupila všechno za čtyři a půl milionu korun. Kompletně. Dům, podnik, zboží, zařízení, všechno. A ty jsi jí právě řekla babičko. A ještě jsi jí naznačila, že ji vydržuje nějaký stařík.
Nastalo ticho.
Veronika stála s pootevřenými ústy. Nejdřív zbělela, vzápětí jí tváře zrudly a potom opět ztratila barvu. Ustoupila o krok ke stěně a křečovitě se zachytila pultu, jako by se jí podlomila kolena.
— Já… já jsem to nevěděla, — vykoktala. — Já jsem ji neviděla… promiňte, myslela jsem…
— Myslela jste si, že k postarším ženám se můžete chovat hrubě, — dokončila jsem za ni. — Protože podle vás si nezaslouží úctu. Protože jste předpokládala, že nemají peníze. Protože jsou staré. Protože podle vás patří na tržnici, a ne do butiku.
— Ne! Takhle jsem to nemyslela! — Veronika si oběma rukama sevřela hlavu. — Já jen… já jsem nepřemýšlela! Byl to vtip!
— Vtip, — zopakovala jsem. — Takže ponižování člověka je pro vás legrace. Rozumím. Paní Blažeková, kolik má Veronika plat?
— Šestnáct tisíc dvě stě padesát korun měsíčně, — odpověděla vedoucí tiše.
— A za co přesně ho dostává?
— Za práci se zákazníky. Za poradenství, prodej a vyřizování nákupů.
— A jak tu práci se zákazníky vykonává? Dobře?
Andrea Blažeková chvíli mlčela. Potom sklopila oči.
— Ne, — přiznala nakonec. — Upřímně řečeno ne. Stížnosti jsme měli. Za poslední rok několikrát. Lidé uváděli, že je Veronika nezdvořilá, povýšená a jedná s nimi přezíravě. Stalo se i to, že zákazníci odešli bez nákupu jen kvůli jejímu chování.
— Proč jste ji tedy nepropustila dřív?
— Chtěla jsem, — povzdechla si vedoucí. — Jenže jsem měla obavy, že zůstaneme bez prodavačky. V našem oboru není snadné najít zkušeného a schopného člověka. Doufala jsem, že se Veronika změní. Upozorňovala jsem ji, mluvila jsem s ní, dávala jí šanci.
— Nezměnila se, — řekla jsem klidně. — Takže je čas přestat čekat. Veroniko, tímto končíte. Ode dneška. Dostanete vyúčtování a můžete odejít.
Prodavačka se oběma rukama chytila hrany pultu.
— To přece nemůžete udělat!