vyrazila ze sebe a zbledla. — Tři roky tu pracuju! Mám praxi, mám odpracovanou dobu! Mám svoje práva!
— Ano, a já mám právo chránit firmu, která mi patří, — pronesla jsem bez zvýšení hlasu. — Vlastním tento podnik a nehodlám v něm dál trpět aroganci vůči zákazníkům. Paní Blažeková, připravte prosím všechny podklady k ukončení pracovního poměru. Uveďte hrubé porušení pracovní kázně a opakované nevhodné chování ke klientům.
Andrea Blažeková krátce přikývla.
— Rozumím. Zařídím to ještě dnes.
— Ale já se přece omluvila! — Veronika Mlynářová ke mně udělala nejistý krok. Hlas se jí třásl, tentokrát už ne vztekem, ale strachem. — Dejte mi ještě jednu poslední šanci. Už se to nikdy nestane, přísahám!
Podívala jsem se na ni zpříma.
— Přísahy nejsou potřeba. Stejně jako prosby. Za posledních šest měsíců jste dostala tři písemná napomenutí. Možností napravit své chování jste měla víc než dost. Jenže jste jich nevyužila. Dál jste ponižovala lidi, kteří k nám přišli nakoupit. Teď ponesete následky svého vlastního rozhodování.
— Já vás nenávidím! — vybuchla Veronika Mlynářová a v jejím výkřiku se konečně ukázala skutečná zuřivost. — Jste jen zlá, pomstychtivá stará ženská! Přišla jste sem schválně, abyste mě nachytala a zničila!
Andrea Blažeková rázně postoupila dopředu a pevně sevřela prodavaččin loket.
— Veroniko, okamžitě přestaňte. Půjdete do zázemí, vezmete si osobní věci a opustíte prodejnu. Hned. Mzdu i vyúčtování vám zítra pošlu na účet.
Prodavačka se jí vyškubla. Zpod pultu vytáhla kabelku, strhla si z halenky jmenovku, mrštila ji na zem a vyběhla z prodejní části ven. Dveře za ní práskly tak prudce, až se sklo ve výloze zachvělo. V butiku nastalo ticho. Zůstaly jsme tam jen my dvě.
— Omlouvám se, paní Brňáková, — ozvala se Andrea Blažeková po chvíli. Bylo znát, že je otřesená. — Je to moje selhání. Měla jsem ji propustit mnohem dřív. Zklamala jsem vás.
— Neberte si to tak, — odpověděla jsem klidněji. — Podstatné je, že už tady nepracuje. Dokážete za ni rychle najít náhradu?
— Ano. Jednu uchazečku už mám vytipovanou. Je jí dvaačtyřicet, má zkušenosti z podobného butiku, vystupuje slušně, není namyšlená a její doporučení jsou velmi dobrá.
— Výborně. Přijměte ji co nejdřív. A prosím, svoláte poradu se zbytkem personálu. Vysvětlete všem naprosto jasně, že úcta k zákazníkům není fráze do školení. Je to základ celého našeho podnikání. Nezáleží na tom, kolik je člověku let, jaké má oblečení ani kolik peněz nosí v peněžence. Každý, kdo sem vstoupí, si zaslouží pozornost, zdvořilost a důstojné zacházení. To je pravidlo, přes které nejede vlak.
— Chápu, — přikývla Andrea Blažeková. — Promluvím s nimi ještě dnes po zavírací době.
— Děkuji. A ještě něco. — Sáhla jsem do kapsy a podala jí svou vizitku. — Kdyby se objevil jakýkoli problém, volejte přímo mně. Kdykoliv. Odteď sem budu jednou týdně chodit osobně. Bez předchozího upozornění. Chci vidět, jak to tu skutečně funguje, ne jen jak to vypadá na papíře.
Vedoucí si vizitku převzala, chvíli si ji prohlížela a potom ji opatrně zasunula do kapsy saka.
— Dobře. Zůstanu s vámi v kontaktu. A co ty šaty, paní Brňáková? Jste s nimi spokojená?
Poprvé po celém tom výstupu jsem se usmála.
— Jsou krásné. Dobře ušité a kvalitní. Budu je nosit ráda.
— To mě těší. Kdybyste cokoliv potřebovala, obraťte se na mě.
Rozloučila jsem se s Andreou Blažekovou a vyšla z butiku ven. Venku panoval mráz, ostrý vítr se opíral do tváře a sníh mi ulpíval na kabátu i na vlasech. Došla jsem k autu, otevřela dveře, posadila se za volant a položila tašku s nákupem na sedadlo vedle sebe. Nastartovala jsem, zapnula vyhřívání a chvíli jen seděla v tichu.
Pak jsem vytáhla z kabelky telefon a napsala Andree Blažekové krátkou zprávu: „Děkuji za rychlé jednání. Čekám na informaci o nové zaměstnankyni.“ Odeslala jsem ji a mobil zase schovala.
Čtyři a půl milionu korun jsem střádala dvacet let. Tu budovu jsem nekoupila kvůli zisku. Pořídila jsem si ji proto, abych měla místo, kde se mnou budou jednat s respektem. Místo, kde se nikdo nebude dívat na rok narození v občance dřív než na člověka před sebou. Veronika Mlynářová si myslela, že věk ze mě udělal slabou ženu. Spletla se. Úctu si nelze vyprosit. Dá se jen zasloužit.