— Ve vašem věku se ostatně hodí i dědeček, hlavně když za vás zaplatí.
Neřekla jsem ani slovo. Jen jsem na ni klidně hleděla a čekala, až konečně provede platbu. Prsty se mi nechvěly, hlas by se mi nezlomil, ani kdybych promluvila. Byla jsem si jistá, že za pár okamžiků její povýšenost narazí na něco mnohem tvrdšího než na mou trpělivost.
— Dobře, tak se na to podíváme, — pronesla Veronika Mlynářová a zasunula kartu do terminálu. — Hned se ukáže, jestli na ní opravdu něco je, nebo jestli je to jen plastová hračka na parádu. Dneska se takové napodobeniny dají koupit pomalu v každém podchodu.
Přístroj krátce zapípal. Platba byla schválena.
Veronika kartu vytáhla, sjela pohledem účtenku a v obličeji jí zůstala tak kyselá grimasa, jako by právě rozkousla plátek citronu.
— Tady, — utrousila neochotně a podala mi kartu s dokladem. — Převlečte se. Šaty vám zabalím.
Vrátila jsem se do kabinky, svlékla si vybrané šaty a oblékla zpátky své věci. Když jsem vyšla, nákup už ležel ve značkové tašce. Veronika ho sice připravila, ale na úsměv, poděkování nebo běžnou zdvořilost se nezmohla.
— Prosím, vezměte si to, — strčila balíček přes pult ke mně. — A klidně přijďte zas, jestli vám důchod vystačí. Nebo jestli dědeček zase pustí chlup.
Tašku jsem přijala. Chvíli jsem si ji prohlížela, potom jsem zvedla oči k prodavačce.
— Paní Mlynářová, — oslovila jsem ji tiše. — Jak dlouho v tomto obchodě pracujete?
Zamračila se a založila si ruce na prsou.
— A proč vás to zajímá?
— Jen bych to ráda věděla.
— Tři roky, když už to musíte slyšet, — odsekla. — Tři roky se tady s tím lopotím. No a co má být?
— Tedy tři roky, — přikývla jsem. — Rozumím. A víte, komu tenhle butik patří?
Otázka ji zjevně podráždila. Rty se jí stáhly do úzké čárky.
— Samozřejmě že vím. Dřív byla majitelkou Marie Blažeková. Pak to někomu prodala. Novou majitelku jsem ale nikdy neviděla. O všechno se stará vedoucí, Andrea Blažeková. Proč se na to ptáte?
— Kde je teď paní Blažeková? — zeptala jsem se.
— Ve skladu. Přijelo zboží, tak ho přebírá. Chcete si snad stěžovat? — ušklíbla se Veronika. — A na co přesně? Nic špatného jsem vám neudělala. Šaty jsem prodala, peníze přijala, všechno proběhlo podle pravidel.
— Zavolejte ji, prosím.
— K čemu potřebujete vedoucí? — protočila oči. — Paní Blažeková má práci. Nemá čas vybavovat se s každou babičkou, která se rozhodne dělat scénu.
— Přesto ji zavolejte.
Veronika si podrážděně odfrkla, ale sáhla po telefonu a vytočila číslo.
— Andreo, je tady jedna zákaznice a chce s tebou mluvit. Jo, hned teď. Mohla bys přijít? Stojí tady a odmítá odejít. Ano, v prodejně. Dobře.
Ukončila hovor a pohlédla na mě s vyzývavou jiskrou v očích.
— Za chvíli tu bude. Ale ztrácíte čas. Já jsem nic takového neřekla. A vůbec, k zákazníkům se chovám slušně. Klidně se zeptejte ostatních.
Neodpovídala jsem. Stála jsem u pultu, v ruce držela tašku se šaty a dívala se ven. Za sklem se snášel sníh, lidé spěchali po chodníku za svými starostmi. Obyčejný zimní den. Obyčejný obchod. Jenže za okamžik se v něm mělo všechno převrátit.
Asi po minutě se ze zázemí objevila žena kolem pětačtyřiceti let. Měla na sobě přísný šedý kostým, v ruce nesla desky a ve tváři se jí zračila únava. Andrea Blažeková. Vedoucí butiku. Viděla jsem ji jednou, před měsícem, když jsem podepisovala smlouvu o koupi tohoto podniku. Ona mě však nepoznala. Tehdy jsem měla brýle, vlasy stažené do hladkého drdolu a tmavý pracovní kostým. Dnes jsem tu stála s rozpuštěnými vlasy, v džínách, měkkém svetru a jen s lehkým líčením. Vypadala jsem jako někdo úplně jiný.
— Dobrý den, — pozdravila zdvořile, i když v jejím hlase zazněla opatrnost. — Jak vám mohu pomoci?
— Dobrý den, — odpověděla jsem. — Ráda bych se zeptala, jestli paní Mlynářová běžně takto jedná se zákazníky.
Vedoucí se zamračila a okamžitě přenesla pohled na prodavačku.
— Co se stalo? Veroniko, byl tu nějaký problém?
— Žádný problém nebyl! — vyhrkla Veronika. — Mluvila jsem s ní normálně! Jen si hledá záminku!
— Oslovila mě jako babičku, — řekla jsem klidně a dívala se Andree Blažekové přímo do očí. — Nabídla mi, že mě doprovodí ke dveřím, protože podle ní do takového butiku nepatřím.