„Dva a půl tisíce,“ oznámil Petr Bednář a rozložil bankovky po stole do vějíře, skoro jako kdyby vykládal karty. „Na celý měsíc. Musí ti to stačit.“
Zadívala jsem se na ty peníze. Dvě bankovky po tisíci dvou stech padesáti. Jedna pomačkaná, druhá skoro nová. Z toho mělo být jídlo, prací prášek, prostředky do domácnosti, moje léky na tlak, jízdné i všechno ostatní, čemu se říká obyčejný život.
„A co když to stačit nebude?“ zeptala jsem se tiše.
„Tak se konečně naučíš šetřit,“ odsekl, aniž by se na mě otočil. Už si natahoval bundu a po kapsách hledal klíče od garáže. „Jiní z toho vyjdou a nestěžují si.“
Tu větu použil poprvé před osmi lety. „Přestaň rozhazovat.“ Tehdy jsem si koupila zimní kozačky za tisíc korun. Ze svých peněz, ze své výplaty. Přesto mě vyslýchal skoro hodinu a půl. Proč potřebuju nové, když ty staré ještě drží pohromadě? Od té doby se každý měsíc opakovalo totéž. Peníze na stůl, oznámená částka a jeho odchod.
Pracovala jsem jako účetní ve správcovské firmě. Brala jsem devět a půl tisíce korun měsíčně. Žádné bohatství, ale ani úplná almužna. Jenže moje výplata stejně nepatřila mně. Každý měsíc jsem posílala bance pět tisíc sedm set padesát korun na jeho půjčky. Dvě půjčky, obě si vzal Petr Bednář. Jednu na loď, druhou na motor k ní. Platila jsem je ale z nějakého důvodu já.
Jak se to mohlo stát? Jako všechny podobné věci — pomalu, krok za krokem. Nejdřív mě poprosil, abych „zatáhla jednu splátku, příští měsíc mi to vrátí“. Nevrátil. Pak chtěl znovu. A potom ještě jednou. Nakonec prostě platit přestal úplně. Banka začala volat mně, protože mě uvedl jako kontaktní osobu. Lekla jsem se. Zaplatila jsem. A tak to šlo dál, devadesát šest měsíců za sebou.
Ten večer se vrátil z garáže s dlouhou krabicí. Byla zabalená v pestrém obalu a pokrytá cizími znaky.
„Co to je?“ zeptala jsem se.
„Prut,“ odpověděl a přejel oběma dlaněmi po krabici tak něžně, jako by hladil kočku. „Karbonový. Japonský. Devět a půl tisíce. Ale to je věc na roky, chápeš? Investice.“
Devět a půl tisíce. Celá moje měsíční mzda. Do poslední koruny. A na můj život mi dával dva a půl.
Stála jsem u sporáku a míchala polévku z kuřecích krků, protože na stehna už rozpočet nestačil. Lžíce skřípala o dno hrnce. Počítala jsem. Účetní zlozvyk — sčítat všechno, vždycky a všude, i když o to nikdo nestojí.
Devět a půl tisíce za prut. Pět tisíc sedm set padesát splátka. Dva a půl tisíce pro mě. Jeho výplata byla dvacet jedna tisíc dvě stě padesát korun. Kam mizelo těch zbývajících tři a půl tisíce? Do benzínu pro jeho terénní auto. Do pátečních saun s kamarády. Do bas piva. Do jeho samostatného, pohodlně zařízeného života.
Můj život měl cenu dva a půl tisíce měsíčně. Méně než jeden naviják k jeho rybářskému vybavení.
V noci jsem neusnula. Ležela jsem vedle něj a poslouchala jeho chrápání. Pak jsem potichu vstala, přešla do kuchyně a z nejzadnějšího šuplíku vytáhla starý sešit. Zelený, čtverečkovaný, ještě z účetních kurzů. Otevřela jsem první stránku a napsala: „Leden 2026. Splátka úvěru P. — 5 750 Kč. Z mé mzdy.“
Jen jsem to zaznamenala. Nic jsem si neslíbila, žádné velké rozhodnutí nepadlo. Prostě jsem to poprvé položila na papír.
Ráno jsem ale peníze do banky neposlala. Poprvé po devadesáti šesti měsících.
Aplikace byla otevřená. Částka vyplněná. Prst mi visel nad tlačítkem „Potvrdit“. Dívala jsem se na displej asi patnáct vteřin. Potom jsem aplikaci zavřela, telefon zasunula do kapsy a odešla do práce.
O tři dny později mu přišla na mobil zpráva. Byl zrovna ve sprše a telefon ležel na kuchyňském stole vedle mého hrnku. Obrazovka se rozsvítila: „Vážený kliente, u vaší úvěrové smlouvy evidujeme prodlení…“
Přečetla jsem si to a otočila se k oknu. Když vyšel z koupelny, mokrý, jen s ručníkem kolem pasu, popadl mobil a rychle přelétl text očima. Zašklebil se. Neřekl nic. Nejspíš usoudil, že jde o nějaký technický omyl.
Uběhl další týden. Úplně obyčejný. Snídaně, práce, večeře. On si kupoval uzenou makrelu za sto pět korun kus. Já si vařila pohanku s cibulí. Seděli jsme vedle sebe u jednoho stolu. Petr Bednář porcovál rybu, stahoval z ní zlatavou kůži a vůně zaplnila celou kuchyň. Na mém talíři ležela pohanka. Bez másla, protože máslo zdražilo a dva a půl tisíce se nedá natahovat donekonečna.
Pak přišel na řadu šampon.
Koupila jsem si šampon za sedmdesát korun. Obyčejný, z lékárny. Žádná dovážená značka, žádná módní novinka — jen takový, po kterém mě nesvědila pokožka a nesypaly se mi na ramena lupy. Levnější jsem zkoušela. Tři různé druhy. Po každém z nich mě hlava pálila a svědila tak, že jsem měla chuť rozdrásat si kůži nehty.
Petr Bednář našel účtenku v nákupní tašce ze supermarketu. Ne v peněžence. V tašce. On moje tašky kontroloval. Dělal to osm let.
„Sedmdesát korun za šampon?“ držel účtenku mezi dvěma prsty, jako by se dotýkal něčeho odporného. „To už ses úplně zbláznila? Mají i za pětadvacet. V levném obchodě jich stojí celé regály.“
„Po tom mám podrážděnou kůži. Už jsem ti to říkala.“
„Nesmysl. Zvykneš si. Každý si zvykne.“