Beze slova jsem přešla ke šuplíku, kde jsme měli naskládané účtenky a složenky. Chvíli jsem se v papírech probírala, až jsem našla ten správný lístek. Položila jsem ho vedle jeho účtenky za šampon.
Tisíc dvacet pět korun. Čerpací stanice. Plná nádrž.
„Co to má být?“ zeptal se Petr Bednář.
„Účtenka za benzín. Tvoje. Z předevčerejška.“
„No a? Do práce se nějak dostat musím!“
„Do práce to máš sedm kilometrů,“ řekla jsem klidně. „Na plnou nádrž ujedeš přes šest set kilometrů. To by ti stačilo skoro na tři týdny. Jenže ty tankuješ každý týden. Čtyřikrát do měsíce. Takže jezdíš ještě jinam. K rybníku, za Ondřejem Tichým, na ryby. Tisíc dvacet pět krát čtyři je čtyři tisíce sto korun měsíčně. Jenom za benzín. Ale já si nesmím koupit šampon za sedmdesát korun.“
Zrudl. Nebylo to studem. Stud u Petra vypadal jinak — tehdy uhýbal očima, koukal do stolu, do okna, kamkoli, jen ne na mě. Teď se mi díval přímo do tváře a barva mu stoupala od krku nahoru, až měl čelo tmavě rudé. Na spánku mu začala cukat žilka.
„Já vydělávám!“ zvýšil hlas. „Tak mám právo utrácet!“
„Ty vyděláváš jednadvacet tisíc dvě stě padesát. Já devět a půl tisíce. Z těch mých devíti a půl jde pět tisíc sedm set padesát na tvůj úvěr. Zbývají mi tři tisíce sedm set padesát. Ty mi dáš dva a půl tisíce ‚na domácnost‘. Tisíc dvě stě padesát odkládám mámě na léky. Pro sebe nemám nic. Ani korunu, Petře. Osm let v kuse.“
Práskl dveřmi tak silně, že v předsíni spadl z poličky rámeček s fotografií. Sklo se nerozsypalo, jen přes něj přeběhla prasklina. Svatební fotka. Rok 1998. Mně bylo čtyřiadvacet, jemu šestadvacet. Oba jsme se usmívali. Tehdy jsme ještě netušili vůbec nic.
Rámeček jsem zvedla a vrátila ho na místo. Prasklina vedla přesně mezi námi. On vlevo, já vpravo.
Vrátila jsem se do kuchyně a otevřela zelený sešit.
„Únor. Šampon – 70 Kč. Benzín P. – 1 025 Kč. Rozdíl: čtrnáct a půl krát. Hádka kvůli mým 70 korunám.“
Pero jsem svírala tak pevně, až mi zbělely klouby. Písmo ale zůstalo rovné a úhledné. Třicet let praxe udělá své.
Večer zavolala dcera. Kateřina Blažeková žila v Ostravě a pracovala jako interiérová designérka. Bylo jí šestadvacet, bydlela v pronajatém bytě a živila se sama.
„Mami, proč mluvíš tak potichu?“
„Jsem jen unavená. V práci toho bylo hodně.“
„To je zase táta? Kvůli penězům?“
Posunula jsem si brýle. Skla byla čistá, jen prsty mě samy zavedly k obroučkám. Když jsem nervózní, vždycky si je vytahuju výš na kořen nosu.
„Ne, ne. Všechno je v pořádku.“
„Mami.“ Odmlčela se. „Já to slyším.“
Slyšela to vždycky. Už jako školačka si všimla, že si máma stříhá vlasy sama nad umyvadlem, zatímco táta si každé dva týdny přiveze novou krabičku třpytek a nástrah.
„Promluvíme si jindy,“ řekla jsem a hovor ukončila.
Páteční saunu Petr Bednář nikdy nevynechal. Scházeli se čtyři chlapi: on, Ondřej Tichý, Miloslav Malý a Tomáš Kolář. Maso na grilu, pára, pivo, řeči o úlovcích, motorech a výbavě.
Jednou za dva nebo tři měsíce se celá parta sešla u nás. Na dvoře, v altánu. Špízy nad uhlím, okurky ze záhonu. A koupací sud — cedrový, za patnáct tisíc, pořízený před třemi lety. Také na úvěr. Také splácený ze mě.
Maso na gril Petr nakupoval osobně. Na tom nešetřil nikdy. Tři kila vepřové krkovice, kilo a půl hovězího, marinády, omáčky, placky. Jedna taková sešlost vyšla na dvanáct až patnáct set korun. Já pak nosila na stůl nakrájenou zeleninu a chleba. Ne proto, že bych chtěla. Ráno mi jen oznámil: „Připrav to pořádně. Ať před chlapama nevypadáme blbě.“
Před chlapama. To by bylo trapné. Ale před vlastní ženou, která má přežít z dvou a půl tisíce, to trapné nebylo.
Rozložila jsem talíře. Miloslav Malý, těžkopádný a málomluvný, jen kývl hlavou. Ondřej Tichý, nejmladší z jejich party, zamumlal: „Díky, teto Hano.“ Tomáš Kolář si nalil pivo a neřekl nic.
Petr se zaklonil na židli a přežvykoval kus masa. Byl sytý, spokojený, povolený. Rozepnul si horní knoflík košile. Na zápěstí se mu zaleskly mohutné hodinky Casio za pět a půl tisíce. Dárek, který si koupil k minulým narozeninám. Kdyby se mělo poctivě spočítat, z čích peněz nakonec byl, vyšel by ten dárek ode mě.
„Víte, jakou mám doma hospodyňku?“ máchl vidličkou směrem k domu, jako bych byla někde za zdí. Jenže já stála tři metry od něj s prázdným tácem v rukou. „Dva a půl tisíce na měsíc, a ona s tím vyjde. A nestěžuje si, zvládá to! Kéž by měl každý takovou ženskou.“
Ondřej se nejistě pousmál. Miloslav sklopil oči k talíři. Tomáš se napil piva a díval se někam stranou.
„Ne, vážně,“ pokračoval Petr, protože se mu vlastní výstup očividně zalíbil. „Já jí pořád vysvětluju, že člověk musí žít podle možností. Ekonomika je jako rybaření — musíš umět čekat. Jenže ona si přitáhne šampon skoro za stovku. Marnotratnice!“
Rozesmál se. Sám. Ostatní mlčeli.
Stála jsem tam s tácem v rukou. Nohy mi ztěžkly, jako by mi někdo do bot nalil olovo. V krku se mi stáhl uzel. Osm let jsem to polykala. Šestadevadesátkrát jsem převzala peníze na domácnost a řekla „děkuju“.
Podnos jsem položila na okraj stolu. Pomalu a opatrně.