Nebyla to bledost člověka, který se rozčílil. Byla to bledost papíru.
„Tys to neplatila?“ zeptal se. Hlas měl klidný. Až nepřirozeně tichý.
„Ne.“
„Jak dlouho?“
„Tři měsíce.“
Klesl na stoličku. Dřevo pod ním dlouze zaskřípalo, skoro žalostně, jako by už ani ono nemělo sílu.
„Naběhnou tam pokuty. Úroky z prodlení. To přece víš.“
„Vím,“ odpověděla jsem. „Jsem účetní. Nula celá jedna desetina procenta denně z dlužné částky.“
Díval se na mě tak, jako by mě viděl poprvé. Ne jako na ženu, která osm let beze slova posílala platby za něj. Spíš jako na cizí osobu, která mu zničehonic sedí u kuchyňského stolu.
„Proč?“ dostal ze sebe nakonec.
Vytáhla jsem zásuvku. Zevnitř jsem vzala zelený sešit a položila ho před něj.
„Podívej se.“
Otevíral ho pomalu. List za listem. Data, sloupce, částky. Moje písmo, drobné a přesné, bez jediné šmouhy. Třicet let praxe. Ruka se mi nikdy nezachvěla.
„Nalistuji ti poslední stranu.“
Otočil ji. Uprostřed byly dvě hodnoty orámované propiskou.
440 000.
240 000.
„První číslo je suma, kterou jsem za tebe zaplatila,“ řekla jsem. „Druhé je všechno, co jsi za stejných osm let nechal mně na život.“
Neodpověděl. Vrhal se očima zpátky do sešitu, jako kdyby tam někde musela být chyba, překlep, špatně opsané číslo. Jenže nebylo co najít.
„Řekl jsi mi, ať vyžiju z dvou a půl tisíce. Tak jsem z nich žila. Vařila jsem polévku z kuřecích krků. Vlasy jsem si stříhala sama nad umyvadlem. Silonky jsem kupovala jednou za půl roku. Čtyři roky jsem chodila v jedněch botách. A ty sis pořizoval pruty, navijáky, sudovou saunu za patnáct tisíc, do auta jsi měsíčně nalil čtyři tisíce a před kamarády jsi o mně říkal, že rozhazuju.“
Zelený sešit ležel mezi námi. Odřený, s ohnutými rohy, popsaný od první stránky až po poslední řádek.
„Odteď si to plať sám. Svoje půjčky, svoje věci, svůj život. Jako dospělý muž.“
„Ale oni ten dluh prodají vymahačům…“
„Možná.“
„Tohle je rodina, Hano!“
Srovnala jsem si brýle. Pomalu, stejně jako vždycky. Nožička sklouzla po kořeni nosu.
„V rodině se ženě nepřiděluje příděl jako v kantýně. Nekontrolují se jí účtenky v nákupních taškách. Nechlubí se kamarádům, jak levně vyjde její provoz. A nekupuje se prut za devět a půl tisíce, když si manželka nemůže dovolit šampon za sedmdesát korun.“
Vstal. Odešel do garáže. Do noci se nevrátil.
Sešit jsem zasunula zpátky do šuplíku a zamkla ho malým klíčkem od maminčina starého kufru.
Potom jsem si sedla k oknu. Venku se smrákalo. Pod vraty garáže prosvítal úzký pruh světla. Petr Bednář někomu telefonoval. Možná matce. Možná Ondřeji Tichému. Sháněl někoho, kdo mu půjčí.
Seděla jsem a dýchala. Zhluboka, pomalu, celými plícemi. A najednou jsem si uvědomila, že mi klesla ramena. Sama od sebe. Osm let jsem je měla stažená nahoru. Každý den. A ani jsem si toho nevšimla.
Za oknem cvrkali cvrčci. Ze zahrady stoupala vůně země prohřáté za celý den a k tomu něco sladkého, květinového. U plotu rozkvetl jasmín. Byla jsem sama v tiché kuchyni a poprvé po dlouhé době jsem neměla chuť nic počítat, nic zapisovat, nic vysvětlovat. Jen sedět.
Uplynuly dva měsíce.
Petr Bednář si půjčil od mojí mámy deset tisíc korun a zaplatil jednu prošlou splátku. Mně o tom neřekl. Zavolala sama: „Hani, Petr se tu zastavil, že potřebuje do výplaty. Dala jsem mu to, vždyť není cizí.“ Sevřela jsem telefon tak pevně, až mi zbělely prsty. Ale neřekla jsem nic. S mámou si promluvím zvlášť. Později.
Druhou půjčku si nechal v bance upravit. Roztáhli mu ji o dalších pět let. Měsíční splátka spadla na tři tisíce. Platí si ji sám. Přesně v den splatnosti, bez zpoždění. Zdá se, že telefonáty z vymáhacího oddělení ho naučily víc než mých osm let mlčení.
Japonský prut stojí v garáži v obalu, nepoužitý. Za celé ty dva měsíce nebyl na rybách ani jednou. Benzin je drahý a peníze navíc zmizely. Do sauny chodí už jen dvakrát za měsíc. Pivo kupuje po jedné lahvi, ne po celých bednách.
Bydlíme pořád ve stejném bytě. Mluvíme spolu málo, většinou jen o nutných věcech. Papírky na lednici nezmizely, jen teď začal počítat i on. Včera jsem ho zahlédla v obchodě. Stál u pečiva a váhal mezi dvěma bochníky. Bílý za dvaačtyřicet a tmavší za šestatřicet. Vzal ten levnější.
Nevím, jestli je to lepší. Tišší to je určitě. Klidnější možná také. Ale teplo mezi námi není. A skutečný rozhovor taky ne. On je přesvědčený, že jsem ho zradila. Já si myslím, že on zrazoval mě celých osm let. Každou bankovkou, každou kontrolou účtenek, každým slovem o tom, jak rozhazuju.
Jana Tesařová mi v práci řekla: „Udělala jsi dobře, Hano. Ať si na vlastní kůži zkusí, jaké to je vybírat mezi chlebem za šestatřicet a za dvaačtyřicet.“
Sestra Marie Čermáková mi zavolala, a když se to dozvěděla, jen vydechla: „Ty ses teda rozjela. Vymahači? To už je hodně za hranou. Nešlo si sednout a promluvit si jako normální lidi? Vždyť si rozbíjíš rodinu.“
A já nevím. Opravdu nevím.