„Jano, ochutnal jsem ten tvůj vývar… Zase je to mdlá voda. Šetříš solí, nebo mnou?“
Svazek klíčů dopadl do skleněné misky tak ostře, až se u Janina lokte zachvěla poklička na hrnci. Stála právě u sporáku a sbírala z polévky pěnu; na lžíci se třásl tenký mastný kroužek. Kuchyní se táhla vůně kopru, kuřete a cibule, která se na pánvi trochu připálila.
Petr zůstal v předsíni ještě v bundě a mluvil tím tónem, jakým se neoslovuje manželka, ale servírka, která spletla objednávku.
„Moje máma dokázala z jednoho kuřecího hřbetu uvařit takový vývar, že by sousedi klepali lžícemi o talíř. U tebe je to jen voda.“
Jana si otřela prsty do zástěry. Byla stará, modré kvítky na ní už skoro zmizely.
„Sedni si. Vystydne ti to.“
Tak to šlo celých třicet let. Sedni si. Nekřič. Jez. Ohřeju to. Hned to dosolím. Zítra to udělám jinak. Zpočátku si člověk říká, že má ten druhý jen prudší povahu. Časem ale zjistí, že to není povaha. Je to zvyk. Zvyk zvyšovat hlas.
Petr vešel do kuchyně, těžce dosedl na stoličku a stáhl si čepici. Dřevo pod ním zavrzalo. Usedal pokaždé tak, jako by vstupoval do ředitelny, ne do malé kuchyně s omyvatelným ubrusem, který už po okrajích zbělel stářím.
„Kde je chleba?“
„V sáčku napravo.“
„Tenhle ne. Žitný.“
„Ráno došel.“
Ani se neobtěžoval zvednout oči.
„A koupit ho nešlo?“
Jana před něj položila talíř. Bílý, s úzkým zlatým proužkem po obvodu. Ze sváteční soupravy. Zůstaly z ní už jen tři talíře a cukřenka s uraženým růžkem, přesto Jana pořád sahala právě po nich.
Petr si nabral, usrkl, u kořene nosu se mu objevila jediná znechucená vráska. Talíř odstrčil.
„Přesně o tom mluvím. Břečka. Bez chuti, bez barvy. Čím jsi to vařila? Myšlenkou?“
Takové poznámky měl rád. Sám se jim zasmál. A když Jana mlčela, ještě se urazil.
„Snad nejsem cizí člověk, abys vedle mě seděla s takovým obličejem.“
Jana si přisedla, ale jíst nezačala. Dívala se na drobeček chleba přilepený k ubrusu. Venku bouchly dveře auta, někdo na schodišti zavadil kbelíkem o zeď. Úplně obyčejný večer.
Jen v hrudi ji píchlo ostřeji než jindy.
„Aspoň jednou bys to mohla udělat normálně, Jano. Muž přijde z práce a čeká ho pořádná večeře, ne tahle nehoda v talíři. A tu modrou košili jsi zase vyžehlila mizerně. Na límci je sklad. A polévka…“
Přejel lžící po hladině.
„Zase jen ta tvoje neslaná břečka.“
Ta slova dopadla doprostřed stolu jako mokrý hadr.
Jana si náhle vybavila minulou středu. A tu před ní. I leden, kdy se šklebil nad karbanátky. A loňské léto, když před Ivanou od vedle prohodil: „Janiny okurky chutnají, jako by je nakládala ve smutku.“ Ivana se tehdy rozpačitě zasmála a Jana pak půl noci obracela sklenice v komoře, jako by právě v nich byla chyba.
Petr už mezitím jedl chleba s hořčicí.
„Na zítra mi připrav krabičku. A pořádnou. S masem. Ne tu tvoji ptačí dietu. Slyšíš?“
Slyšela. Až příliš dobře.
Kdyby teď vstala pro sůl, zítra by přišla na řadu košile. Pozítří podlaha. Potom její hlas, chůze, věk, všechno, co se dá napadnout. Polévka mu ve skutečnosti nepřekážela.
Skříňka nad sporákem šla otevřít ztuha. Petr se ani neohlédl. Byl si jistý, že bere slánku. Jana však prsty nahmatala papírový sáček s červeným pepřem. Byl nahřátý kuchyní a na boku trochu natržený.
„Hlavně toho nenasyp moc.“