Ne proto, že by ho zasáhla její slova. Spíš ho vykolejilo, že na každou jeho výhrůžku měla připravenou odpověď.
„Jsi nevděčná,“ vypravil ze sebe.
„Možná,“ řekla Jana klidně.
Podala mu tašku. Petr po ní nesáhl.
Jana tedy otevřela dveře a položila zavazadlo na chodbu před byt. Vtom cvakl zámek u sousedů. Zpoza dveří vykoukla Ivana Dvořáková v domácím svetru s kočkami, v jedné ruce pytel s odpadky.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se tiše.
Jana přikývla.
„V pořádku, Ivano. Petrovi přijelo taxi.“
Ivana přejela pohledem jeho, pak tašku, potom Janu.
„Aha. Tak to jo.“
Petr konečně popadl zavazadlo, dopnul si bundu a zamířil k výtahu. Cestou ještě něco procedil přes rameno. O nevděku. O jejím věku. O tom, jak se celý život o všechny staral a všechno táhl sám. Výtah dlouho nejel. Stál před dveřmi celý rudý, směšně nepatřičný, s tou svou sportovní taškou, jako by se chystal do lázní.
Jana počkala, až se za ním zavřou kovové dveře výtahu. Teprve potom se vrátila do kuchyně.
Bylo ticho.
Tak tedy.
Tři hovory za sebou.
Asi po deseti minutách zazvonil telefon. Volala tchyně.
Jana se podívala na displej. „Marie Králová.“ Neznělo to jako jméno člověka, spíš jako oznámení kontroly.
Přijala hovor.
„Co to tam vyvádíš?!“ vyhrkla Marie Králová bez pozdravu. „Petr přijel jako spráskaný pes! Kvůli jednomu talíři jsi udělala divadlo na celý dům!“
Jana si sedla na stoličku. Před ní stál její hrnek, pořád ještě prázdný.
„Kvůli talíři to nebylo.“
„A kvůli čemu teda? Manžel něco řekne a ty hned vyletíš jako čertík z krabičky! Kdo si myslíš, že…“
Jana hovor ukončila.
Mobil se okamžitě roztřásl znovu.
A potom ještě jednou.
Tři hovory za sebou.
Vypnula zvuk, napustila vodu do konvice a až v té chvíli si všimla, že se jí ruce netřesou. Prsty měla klidné.
Konvice začala šumět. Kuchyně najednou působila sice malá, ale volná. Bez jeho loktů na stole. Bez nekonečného: „Podej mi to.“ Bez čekání, co se mu zase nebude líbit.
Jenže to nejtěžší nepřišlo večer.
Přišlo ráno.
Jana se probudila dřív, než zazvonil budík. Ze zvyku nastražila uši, jestli Petr nešoupe nohama po chodbě, nehledá ponožky nebo nereptá u konvice. Nic. Jen lednice si tiše bručela pro sebe.
Uvařila si ovesnou kaši. Položila na stůl máslo a nespěchala. Za chvíli se dokonce usmála. Máslo totiž zůstalo tam, kam ho dala. Nikdo z něj neuřízl polovinu kostky a nepronesl: „Šetřit jsi měla včera.“
Kolem poledne jí od Petra přišla jediná zpráva: „Otevři.“
Jana ke dveřím nešla hned. Nejdřív se podívala kukátkem. Stál tam. Nekřičel. Byl bez čepice. V ruce držel igelitku.
„Co chceš?“ zeptala se přes dveře.
„Mluvit.“
„Tak mluv.“
„Ne takhle přes dveře.“
„Právě takhle.“
Na chodbě se rozhostilo dlouhé ticho. Pak Petr promluvil o něco tišeji.
„Mám u tebe holicí strojek, nabíječku a košile. Zítra jdu do práce.“
Sám se na vlastní lítosti málem zakopl. Prosit neuměl. Uměl jen brát, nebo vyžadovat.
Jana mu už ráno nachystala tašku. Holicí strojek. Nabíječku. Dvě košile. Spodní prádlo. Přidala dokonce i jeho hrnek, aby neměl důvod vracet se kvůli maličkostem.
„Přinesu ti to.“
Rozhovor přes práh.
Když pootevřela dveře jen na šířku bezpečnostního řetízku, Petr se automaticky pohnul dopředu. Ze zvyku. Jana ale neustoupila ani o krok.
„Ne.“
Podíval se na řetízek, jako by ho viděl poprvé v životě.
„Jano, už toho nech. Vyvztekat ses mohla, a dost.“
„Já jsem se nevztekala.“
„Kvůli polévce jsi vyhodila manžela k matce. Řekni to lidem a budou se smát.“
„Ať se smějí.“
Vtom se za sousedními dveřmi ozval známý cvakot zámku.