zabručel Petr, aniž zvedl oči od stolu. „A dones chleba.“
Jana se vrátila ke stolu pomalu. Zastavila se u jeho talíře a s podivnou pečlivostí, od samého okraje, vysypala do polévky celý obsah sáčku. Červený prášek se nejdřív usadil jako malý ostrůvek. Pak se začal rozpíjet do vývaru, líně se stáčel v mastných kolečkách a za chvíli měla polévka barvu unaveného, nemocného západu slunce.
Petr si toho nevšiml hned. Nejdřív zachytil pohyb její ruky. Teprve potom pohlédl do talíře.
„Co to má znamenat?“
Jana položila prázdný papírový sáček vedle lžíce. Přejela po něm prstem, jako by rovnala ubrus.
„Jez, Petříčku. A nepocintej se.“
Trhl sebou, jako by ho někdo šlehl přes tvář.
„Tobě přeskočilo?“
„Říkal jsi, že je to břečka. Tak jsem ji dochutila.“
Petr vyskočil tak prudce, až stolička narazila do lednice. Na jejích dveřích se zachvěl starý magnet se šumícím mořem.
„Kdo by o tebe stál, ty stará hysterko?“ vyštěkl. „Ničíš jídlo, děláš chytrou! Já se celý den dřu, přijdu domů a tady na mě čeká cirkus!“
Mluvil nahlas, tlačil na každé slovo, přesně tak, jak to uměl. Jindy by se Jana při takovém tónu stáhla do sebe. Sklopila by oči k ubrusu a odpovídala by tím tichým, přiškrceným hlasem.
Tentokrát ne.
Rozvázala zástěru, sundala si ji, pověsila přes opěradlo židle a odešla do chodby.
„Kam jdeš? Já s tebou mluvím!“
„Slyším tě.“
V komoře, úplně nahoře na polici, ležela jeho sportovní taška. Černá, s odřeným zipem. Petr ji brával do sauny a také k matce na zahradu, když mu začala volat, že jí teče kohoutek nebo že jí došel cukr. Jana ji stáhla dolů, hodila na podlahu a otevřela skříň.
Spodní prádlo. Ponožky. Svetr. Složka s propustkou.
Ať.
Petr se objevil ve dveřích chodby. Pořád ještě nevěřil tomu, co vidí.
„Ty mi tady předvádíš nějaké divadlo?“
Jana vytáhla telefon, otevřela aplikaci na taxi a bez jediného pohledu jeho směrem nadiktovala adresu jeho matky. Znala ji zpaměti. Za třicet let se člověku vryje pod kůži ledacos.
„Okamžitě to zruš.“
„Nezruším.“
„Ty mě vyhazuješ z bytu?“
To ho zasáhlo. Ne pepř. Ne taška. Až to slovo.
Vyhazuješ.
Jana k němu zvedla oči.
„Z mého bytu. Do bytu tvojí maminky. Tam budeš mít vydatnou stravu.“
Byt patřil jí. Zůstal po otci a později byl přepsán darovací smlouvou na Janu. Petr tehdy jen pokrčil rameny: „Tvoje je tvoje, co je mi po tom.“ Jenže bydlet se mu tu líbilo víc než dost.
U dveří visela dřevěná skříňka na klíče. Jejich společný zvyk: klíče sem, čip od domu sem. Jana sundala z háčku jeho svazek a zasunula si ho do kapsy svetru.
Viděl to.
A najednou zmlkl.
Teprve teď mu to došlo.
Taška u prahu už nebyla žádné gesto.
„To už jsi úplně mimo, ne?“ řekl dutě. „Je noc. Nikam nejedu.“
„Pojedeš.“
„A když ne?“
„Pak odjedu já a zamknu. A ty budeš sousedům vysvětlovat, proč řveš v cizím bytě.“
Ještě se pokusil zaútočit:
„Tak ona se urazila. No to je událost. Chlap zkritizuje polévku a madam začne dělat kouzelnické číslo. Já sem nosím peníze a ona mě bude vyhazovat.“
Jana zapnula zip na tašce.
„Peníze ti nedávají právo být sprostý u mého stolu.“
„U tvého?“
„Ano. U mého.“
Telefon krátce zapípal. Auto stálo před domem.
Petr se začal motat po chodbě, jako by hledal únik. Udělal krok ke kuchyni, pak zase ke dveřím. Nakonec se vrátil k Janě a namířil na ni prst.
„Zítra přilezeš sama. Budeš prosit: Petře, vrať se. Kdo ti opraví kohoutek? Kdo bude platit nákupy? Kdo zaplatí poplatky za byt?“
„Na energie si přivydělám šitím. Nebylo by to poprvé. A kohoutek mi Tomáš Černý z pátého opraví za sklenici marmelády.“
Petr dokonce pootevřel ústa.