Ivana Dvořáková se jako naschvál objevila právě v tu chvíli. Vyšla z bytu s prázdným kbelíkem v ruce a zastavila se u schodiště.
„Dobrý den,“ pronesla klidně.
Petr Svoboda se v tu ránu změnil. Obličej mu zjemněl, hlas nasadil úplně jiný tón.
„Vidíš to sama, Ivano. U večeře jsem řekl jednu větu a ona mě vyhodila z bytu.“
Ivana přimhouřila oči.
„Ono záleží, jaká věta to byla.“
„Prosím tě, co jsem asi tak řekl? Že mi nechutnala polévka.“
„A nechutnala ti třicet let?“ zeptala se Ivana.
Cuklo mu ve tváři.
Jako by to bylo objednané, ozvala se Petrova matka. Mobil mu začal vyzvánět v kapse. Nejdřív hovor odmítl, ale po chvíli ho přece jen přijal. Otočil se stranou.
„Mami, počkej chvíli… Ne, nestojím venku. Beru si věci… Ano, slyším tě. Nekřič.“
Ivana si odkašlala do pěsti.
„Tak vidíte. Ani tam to asi nebude zrovna vývar.“
Jana podala škvírou igelitku.
„Tady máš všechno, co potřebuješ.“
„To je jako všechno?“ zeptal se.
„Všechno.“
„A když přijdu večer?“
„Nechci, abys chodil.“
Ještě nějakou dobu stál na místě. Čekal, že povolí, jako vždycky. Jenže Jana najednou sama nechápala, jak dokázala tolik let žít v neustálém vysvětlování, omlouvání a uhýbání.
„Budeš litovat,“ řekl nakonec. Už v tom nebyl vztek. Spíš únava.
„Možná. Ale dnes ne.“
Zavřela dveře.
Řetízek tiše cinkl. Zámek se otočil suše a pevně. Z druhé strany se neozvalo bušení, nikdo netahal za kliku.
Čaj pro jednoho
Za tři dny zazvonila Ivana a přinesla Janě tvarohový koláč.
„Jez,“ řekla. „Pořád děláš, že jsi v pohodě.“
Jana se zasmála.
„Já nedělám vůbec nic. Připadám si spíš jako po velkém úklidu.“
A byla to pravda. Unavená byla, o tom žádná. Jenže vzduch v bytě se změnil. Už v něm nebyla ta každovečerní kontrola, jestli obstála.
Petr ještě dvakrát napsal. Jednou chtěl zimní bundu. Podruhé se ptal, jestli neviděla jeho kombinačky. Bundu mu nechala na chodbě před dveřmi. Kombinačky se nakonec našly v autě. Pak zprávy utichly.
Petrova matka také nevychladla hned. Celý týden volala. Potom přešla na hlasové zprávy, ve kterých Janě dlouze vysvětlovala, že „chlapa v letech se nesmí takhle rozhazovat“. Jana je nikdy nedoposlechla. Mazala je.
V neděli uvařila stejnou polévku. Úplně stejnou. Kuřecí hřbet, brambory, mrkev, kopr. Nalila si ji do talíře, ulomila si kousek chleba a jedla pomalu, zatímco za oknem stékal z parapetů dubnový déšť.
Nikdo se nešklebil. Nikdo ji nepoučoval.
Polévka byla obyčejná polévka. A byla dobrá.
Potom Jana umyla talíř, utřela stůl a z nějakého důvodu vytáhla ze zásuvky ten prázdný sáček od pepře. Tehdy ho nevyhodila. Složila ho na čtyři díly a zastrčila mezi složenky.
Teď ho rozbalila, podívala se na červenavý prach zachycený ve švu a pousmála se.
Kvůli pepři to celé nebylo.
Bylo to kvůli tomu, že jednoho dne stál v její kuchyni cizí člověk a zase řekl: „Zase ta tvoje mdlá břečka.“ A ona ho najednou opravdu uslyšela.
Večer si Jana uvařila silný čaj, sedla si k oknu a poprvé nečekala, kdy dole třísknou vchodové dveře. Na stole ležel nůž, chlebník a jeden hrnek.
Všechno bylo na svém místě.
Když váš hrnek stojí přesně tam, kam jste ho položili, dýchá se o něco klidněji.