„Potřebujeme kolektiv omladit,“ pronesl Petr Zeman tónem, jako by mi právě oznamoval něco potěšujícího. „Svou kancelář si prosím vyklidíte zítra do poledne. Všechno potřebné s vámi vyřídí Lenka Bednářová z personálního.“
V rukou jsem svírala hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Byl porcelánový, bílý, s tenkým modrým proužkem. Přinesla jsem si ho z domova před dvaceti lety. Celé ty roky stával na tomhle parapetu, jako by sem patřil stejně samozřejmě jako já. A teď jsem si ho měla odnést.
„Zítra?“ zeptala jsem se, i když jsem ho slyšela naprosto přesně.
„Ano, zítra,“ přisvědčil a přidal úsměv. „Chápete, paní Zemanová, doba se mění. Potřebujeme nové lidi. Čerstvou energii, mladé odborníky, moderní přístup.“
Mluvil dál, rozvíjel fráze jednu za druhou, ale já jsem vnímala hlavně ten hrnek ve svých dlaních. A přitom jsem myslela jen na jediné: netuší, že mi už volali.
Petr Zeman usedl do ředitelského křesla našeho krajského pracoviště úřadu práce před osmi měsíci. Objevil se s koženou aktovkou, drahými manžetovými knoflíčky a se seznamem lidí, kterých se hodlal zbavit. Moje jméno na něm bylo druhé.
„Neberte si to tak,“ dodal, když vstával. „Zařídíme to slušně. Dohodou, s menším odstupným.“
Menším. V duchu jsem se hořce pousmála.
„Dobře, pane Zemane,“ odpověděla jsem klidně. „Rozumím vám.“
Přikývl. Bylo na něm vidět, že ho moje reakce zaskočila. Čekal nejspíš slzy, prosby nebo aspoň zlomený hlas. Ničeho z toho se nedočkal. Otočil se a odešel.
Hrnek jsem položila na stůl a sáhla po telefonu.
Třicet dva let. Přesně tak dlouho jsem pracovala v systému zaměstnanosti. Začínala jsem jako obyčejná referentka na malém okresním oddělení, bylo mi pětadvacet a v kancelářích tehdy nestály žádné počítače. Jen kartotéky, šanony a psací stroje. Postupně jsem se vypracovala až na zástupkyni ředitele pro metodiku. Sepsala jsem tři krajské metodické předpisy, které později převzali ve čtyřech sousedních krajích. Vyškolila jsem sedmačtyřicet zaměstnanců a dvanáct z nich dnes sedí na vedoucích místech.
Petr Zeman přišel k hotovému. K systému, který fungoval. K důvěře lidí, kterou jsem roky budovala. K pravidlům, která jsem vytvořila.
A teď mě chtěl vyprovodit ze dveří za „menší odstupné“.
Otevřela jsem seznam kontaktů a našla číslo, které jsem potřebovala.
Telefonát z ministerstva přišel před třemi dny. Neřediteli. Mně osobně. Gabriela Janečeková, vedoucí oddělení personální politiky, tehdy mluvila stručně a věcně: „Paní Zemanová, sestavujeme pracovní skupinu pro úpravu metodické základny. S vaší účastí se počítá. Připravte se příští týden na služební cestu do Prahy.“
Poděkovala jsem jí. Zemanovi jsem neřekla nic. Nejdřív jsem to nestihla. A pak mi došlo, že bude rozumnější počkat.
A teď jsem se dočkala.
Druhý den ráno jsem vešla do personální kanceláře přesně v devět. Lenka Bednářová, mladá žena s vyděšeným pohledem, už seděla za stolem a před sebou měla připravené desky.
„Paní Zemanová,“ začala potichu, „je tady dohoda o ukončení pracovního poměru… Pan Zeman říkal, že odstupné bude ve výši dvou platů.“
Dva platy. Můj plat dělal po přepočtu zhruba 10 250 Kč. Za dva měsíce tedy asi 20 500 Kč. Za třicet dva let práce.
„Lenko,“ řekla jsem bez zvýšení hlasu, „dej mi ty dokumenty, podívám se na ně.“
Podala mi složku. Otevřela jsem ji a pomalu prošla jednotlivé stránky. Dohoda byla napsaná pečlivě. Nebylo v ní nic zjevně protiprávního, jen chladně formulovaná nabídka, abych po vzájemné dohodě odešla za směšnou částku. Odmítnout jsem mohla. Měla jsem na to plné právo. Jenže ředitel očividně spoléhal na tlak, na překvapení, na to, že se polekám a podepíšu.
„Dnes to podepisovat nebudu,“ oznámila jsem a složku jí vrátila.
„Ale pan Zeman…“
„Lenko, pracovní právo znáš stejně dobře jako já. Dohoda obou stran je dobrovolná. Mám právo vzít si čas na rozmyšlenou.“ Zvedla jsem se ze židle. „Vyřiď řediteli, že za ním přijdu v jedenáct.“
Do jedenácti jsem byla připravená.
Na mém stole leželo několik pečlivě srovnaných listů. Navrchu jsem měla vytištěnou stránku z oficiálního webu ministerstva.