Měla krátce střižené vlasy a mluvila tak svižně, jako by každá zbytečná pauza byla promarněný čas.
Druhý den, když jsme o přestávce seděly u kávy, se ke mně naklonila.
„Aleno Zemanová,“ začala, „jak dlouho se u vás v kraji věnujete metodické práci?“
„Osmnáct let,“ odpověděla jsem. „Od chvíle, kdy jsem na tu pozici přešla.“
„Vaše interní postupy bereme jako výchozí materiál. Věděla jste to?“
„Tušila jsem.“
Gabriela Janečeková si mě pozorně prohlédla.
„A slyšela jsem, že máte nového ředitele.“
„Osm měsíců,“ řekla jsem klidným hlasem.
„A jaký je?“
Na okamžik jsem se odmlčela.
„Velmi činorodý,“ pronesla jsem nakonec. „Obměňuje tým.“
Gabriela jen přikývla. Z jejího výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic; bylo znát, že má za sebou roky praxe. Přesto jsem chápala, že tahle otázka nepadla náhodou.
Z Prahy jsem se vrátila po čtyřech dnech.
Na pracovním stole na mě čekal lístek od Lenky Bednářové: „Zastavte se, až budete moct.“
Šla jsem za ní hned.
„Paní Zemanová,“ řekla Lenka Bednářová a zavřela za mnou dveře kanceláře, „zatímco jste byla pryč, přišel někdo z krajského úřadu. Dlouho jednal s ředitelem. A potom byl Petr Zeman celý den neobvykle zticha.“
„Z krajského úřadu?“ zopakovala jsem.
„Ano. Náhodou jsem zaslechla, že se mluvilo o personálních rozhodnutích z posledních měsíců. O několika lidech, kteří odešli po nástupu nového ředitele.“
Přikývla jsem.
„Lenko, postupovala jste správně. Děkuju.“
Ještě téhož dne se u mě objevila Radka Zelenýová, starší inspektorka, kterou Petr Zeman propustil mezi prvními, už v lednu. Bylo jí osmapadesát, v instituci odpracovala čtyřiadvacet let. Nabídli jí tehdy odstupné ve výši dvou platů a ona ze strachu podepsala.
„Paní Zemanová,“ řekla tiše, „někdo mi poradil, že se ještě můžu obrátit na inspektorát práce. Prý lhůta pořád neuplynula.“
„Tři měsíce od podpisu dohody,“ odpověděla jsem. „Kolik času uběhlo?“
„Dva a půl měsíce.“
„Pak ještě čas máš. Podepsala jsi to pod nátlakem?“
„Řekl mi, že když nepodepíšu, najde důvod, jak mě propustit za porušení povinností. Vyděsila jsem se.“
„To nátlak je. Sepiš si všechno, na co si vzpomeneš. Data, přesná slova, kdo byl u toho. A potom si zajdi na právní konzultaci.“
Přikyvovala a na papír si roztřesenou rukou poznamenávala jednotlivé body. Prsty se jí chvěly tak, že pero chvílemi klouzalo po řádcích.
„Radko,“ řekla jsem, „odpracovala jsi tady čtyřiadvacet let. Takhle jsi odcházet neměla.“
Tři týdny po mém návratu z Prahy dorazila do našeho ústavu komise z krajského úřadu. Tentokrát zcela oficiálně, s písemným pověřením. Prověřovali veškerou personální dokumentaci za posledních osm měsíců, tedy od nástupu Petra Zemana.
Já jsem pokračovala ve své práci. Přicházela jsem v devět, odcházela v šest, vedla metodické porady a odpovídala na dotazy okresních pracovišť.
Petr Zeman se celé tři dny na chodbách vůbec neukázal. Zůstával zavřený u sebe v kanceláři.
Čtvrtý den za mnou Lenka Bednářová přišla s hromádkou složek.
„Paní Zemanová,“ oznámila mi, „komise požaduje všechny dohody o ukončení pracovního poměru za posledních osm měsíců. A taky služební záznamy, na jejichž základě se ta rozhodnutí přijímala.“
„V archivu je všechno,“ řekla jsem. „Svoje záznamy jsem vždycky psala tak, jak se má.“
„Já vím. Mluvím o těch ostatních.“
„S těmi ostatními ti, Lenko, pomoct nemůžu. A není tvoje povinnost někoho krýt. Předej komisi přesně to, co si vyžádala.“
Vydechla, jako by z ní spadl kus tíhy.
„Ano,“ přikývla. „Taky jsem si to myslela.“
O výsledku prověrky jsem se nedozvěděla z žádného oficiálního spisu. Řekla mi to Ludmila Tomášeková, která tu pracovala ještě déle než já — pětatřicet let — a věděla o každém všechno.
„Aleno,“ oslovila mě v pátek večer, když jsme spolu šly k východu, „toho našeho Petra si pozvali na kraj. Pěkně na kobereček.“
„Kdy?“
„Včera. Dneska vypadal jako stěna.“
Neřekla jsem nic.
„Ty jsi to věděla?“ zeptala se Ludmila Tomášeková.
„Věděla jsem jenom to,“ odpověděla jsem, „že pravidla nejsou napsaná pro ozdobu.“
Ludmila Tomášeková se na mě dlouze podívala.