Pak se jen krátce zasmála.
V pondělí přesně v deset dopoledne mě požádali, abych přišla do ředitelny. Petr Zeman seděl za svým stolem. Tentokrát bez manžetových knoflíčků, v obyčejném saku, s tváří člověka, který několik nocí pořádně nespal.
Vedle něj byl muž, kterého jsem neznala. Mohlo mu být kolem pětapadesáti, měl šedý oblek a klidný, úředně přesný výraz.
„Miroslav Tesař,“ představil se. „Zástupce vedoucího krajského úřadu.“
Posadila jsem se.
„Paní Zemanová,“ začal věcně, „kontrola odhalila v personální agendě za posledních osm měsíců několik pochybení. Konkrétně jde o skutečnosti, které nasvědčují nátlaku na zaměstnance při uzavírání dohod o ukončení pracovního poměru. Týká se to sedmi osob.“
Sedmi.
Já věděla o pěti. Dvě jména mi nic neříkala.
„Organizaci bylo vydáno nápravné opatření,“ pokračoval a položil na stůl složku s dokumentem. „Současně se řeší možnost kompenzačních plateb pro zaměstnance, kterých se daný postup dotkl.“
Podívala jsem se na Petra Zemana. Nezvedl hlavu. Díval se do desky stolu, jako by tam hledal odpověď, která už dávno neexistovala.
„Paní Zemanová,“ navázal Miroslav Tesař, „vaše práce v pracovní skupině při ministerstvu byla zmíněna samostatně. Paní Gabriela Janečeková předala velmi kladné hodnocení vaší účasti i připravených podkladů.“
Jen jsem přikývla.
„Jak byste v tuto chvíli popsala situaci v kolektivu?“ zeptal se.
Chvíli jsem mlčela. Pohledem jsem znovu zavadila o Petra. Tentokrát oči zvedl, ale nebylo v nich nic z dřívější jistoty. Jen vyčerpání.
„Kolektiv je dobrý,“ odpověděla jsem nakonec. „Pracují tu schopní lidé, kteří své práci rozumějí. Jen poslední měsíce byly… náročné.“
Miroslav Tesař si něco poznamenal.
O dva týdny později podal Petr Zeman výpověď dohodou, oficiálně z vlastní vůle. Dozvěděla jsem se to od Lenky Bednářové hned ráno, sotva jsem přišla do kanceláře a stavěla svůj hrnek na parapet.
„Odchází sám,“ řekla tiše. „Bez hluku.“
„Je to jeho rozhodnutí,“ odpověděla jsem.
Radka Zelenýová dostala vyrovnání. Ne dvě mzdy, ale šest. Netuším, jak přesně to nakonec právně zařídili, a ani jsem se po tom nepídila. Ten večer mi jen zavolala.
Řekla jediné slovo: „Děkuju.“
A pak bylo ticho.
Dva z těch sedmi lidí se vrátili zpátky do práce. Ti, kteří o to stáli. Ostatní přijali peníze a šli dál vlastní cestou.
Dočasným řízením organizace byla pověřena Ludmila Tomášeková. Zavolala mi sama ještě tentýž den.
„Aleno, nebude ti vadit, když se s tebou občas poradím?“
„Ludmilo,“ řekla jsem, „děláme spolu třicet let. Kdy jsme se vlastně radit přestaly?“
Zasmála se. Tentokrát už ne ironicky, ale měkce, po staru, tak jak jsem ji znala dřív.
Ráno, kdy jsem měla poprvé pocit, že je opravdu po všem, jsem dorazila do kanceláře dřív než ostatní. Zapnula jsem konvici a vytáhla svůj hrnek s modrým proužkem. Bílý porcelánový hrnek, který jsem si kdysi přinesla z domova. Bylo to už před dvaceti lety.
Než voda začala vřít, otevřela jsem notebook a napsala krátký e-mail Gabriele Janečekové. Poděkovala jsem jí za služební cestu a zeptala se, kdy se plánuje další jednání pracovní skupiny.
Odpověď přišla za čtyřicet minut.
„Předběžně v březnu. Počítáme s vámi.“
Zavřela jsem poštu a zalila si čaj.
Venku bylo mrazivé listopadové ráno. Polovina měsíce, asi osm stupňů pod nulou, světlá obloha a ostrý vzduch za oknem. Z chodby už doléhaly první hlasy. Lidé přicházeli do práce, odemykaly se kanceláře, někdo se smál, někdo si stěžoval na zimu, někdo spěchal s papíry v ruce.
Za půl hodiny měla přijít Lenka Bednářová s dokumenty k podpisu. Potom mě čekala porada s okresními odděleními.
Vzala jsem hrnek do dlaní a pomyslela si, že dvaatřicet let nejsou jen číslo v osobním spise. Je to paměť. Je to znalost toho, jak věci fungují, když je nikdo zbytečně neničí. Je to jistota, že pravidla nejsou napsaná pro ty, kdo je chtějí obejít, ale pro ty, kteří podle nich skutečně pracují. A také vědomí, že trpělivost nemusí znamenat slabost. Někdy je to nejúčinnější nástroj.
Petr Zeman se tehdy usmíval, když mluvil o „čerstvé krvi“. Nevěděl o telefonátu. Nevěděl o archivu. A hlavně netušil, co všechno znamená dvaatřicet let praxe.
Dopila jsem čaj, položila hrnek zpátky na parapet a vzala do ruky telefon. Bylo potřeba zavolat na jedno z okresních oddělení. Už delší dobu tam měli problém s výkaznictvím a nastal čas to konečně rozplést.
Práce nečeká.
A já se nikam odcházet nechystala.