— Proč jsi nechala pas ležet na stole? Měla jsem ho „náhodou“ najít, nebo ses jen bála říct mi to sama?
Tereza Nováková stála u dřezu, v ruce mokrou houbičku, a v první chvíli vůbec nepochopila, o čem Milena Mareková mluví. Kuchyní se mísil pach chlorového čističe, smažené cibule a nového nábytku, ze kterého se ještě nestihla vyvětrat tovární vůně. Tomášova matka držela její doklad dvěma prsty, jako by nešlo o úřední průkaz, ale o sáček se zkaženou rybou.
— Já ho sem nedala schválně, Mileno Mareková. Ležel na komodě. Včera jsme se vraceli z úřadu.
— Z úřadu, — zopakovala tchyně pomalu, s nepříjemným důrazem. — To jste si pospíšili. Od svatby uběhl týden a ty už máš tady trvalé bydliště.
— Tomáš říkal, že je to tak správně. Bydlíme přece spolu.
— Bydlíte, — Milena Mareková nehtem klepla do obalu pasu. — Jenže ten byt jste nekoupili vy dva. A nekoupil ho ani Tomáš. Zaplatila jsem ho já. Ze svých peněz. Dvacet let jsem si na poliklinice ničila záda, aby můj syn nemusel přespávat po podnájmech.
— Vím to. A vážím si toho.
— Ona si toho váží, — ušklíbla se Milena Mareková. — Dneska se vděčnost nejlíp potvrzuje razítkem v dokladech. Pro jistotu.
— Z čeho mě teď vlastně obviňujete?
— Zatím z ničeho. Jen se dívám. Já jsem všímavá ženská. Celý život jsem pracovala jako lékařka, lidi prokouknu skrz naskrz.
— Tak si prosím všimněte i toho, že vašemu synovi nejsem nepřítel.
— To ukáže čas, Terezo. Čas a činy.
Když Tereza ten večer Tomášovi převyprávěla, co se stalo, jen mávl rukou. Seděl na stoličce, jedl těstoviny s karbanátkem a druhou rukou listoval v telefonu.
— Máma to nemyslí zle. Jen má strach o byt.
— O byt? Nebo o to, že v něm vůbec dýchám?
— Nezačínej zase. Ona ho opravdu koupila. Potřebuje mít pocit, že se nenadřela zbytečně.
— Tomáši, obracela můj pas v rukou, jako by to byl důkazní materiál.
— Terezo, zkus ji taky pochopit. Vychovávala mě sama, všechno dala do mě.
— A mě se tu někdo pokusí pochopit?
— Já tě chápu. Ale nechci válku. Sotva jsme se vzali.
— Já taky nechci válku. Chci jen, abychom měli dveře. Úplně obyčejné dveře, na které se nejdřív zazvoní a teprve potom se jde dovnitř.
— Promluvím s ní.
— Kdy?
— No… až bude vhodná chvíle.
Vhodná chvíle, jak už to bývá, nikdy nepřišla. Zato Milena Mareková přicházela pravidelně. V úterý, ve čtvrtek a kdykoli jindy, když jí to najednou „vyšlo cestou“. Její trasa byla zvláštní: z domu do obchodu, z obchodu do lékárny a z lékárny z nějakého důvodu pokaždé k jejich vchodu.
— Přinesla jsem kuře. Tomáš má rád domácí vývar. Vaříš mu vývar?
— Vařím, když si řekne.
— Muž si nemá říkat. Žena to má poznat.
— Nejsem jasnovidka. Mám jinou profesi.
— Jakou? Přesouvat papíry v kanceláři?
— Jsem účetní.
— No jistě, počítat peníze umíš. To je vidět.
— Dáte si čaj, Mileno Mareková?
— Čaj potom. V koupelně vám visí mokré ručníky. Ještě si tam vypěstujete plíseň. A v lednici leží otevřený salám bez krabičky. Tomáš má citlivý žaludek.
— Tomáš ho včera otevřel sám a sám ho taky neuklidil.
— Ty jsi hospodyně, nebo kdo? Chlap přijde z práce vyčerpaný.
— Já z práce taky chodím domů.
— Ty sedíš u stolu. To se nedá srovnávat.
Tereza někdy odsekla, jindy mlčela. Mlčení se vyplácelo víc; aspoň se nerozlilo do otevřené hádky. Jenže uvnitř se všechno dál hromadilo. Jako voda pod linoleem: nahoře to vypadá suše, ale stačí šlápnout a pod nohama to čvachtne.
Sedm měsíců po svatbě ukázala Tereza Tomášovi těhotenský test. Dvě čárky se na něm objevily tak výrazně, jako by je někdo obtáhl fixem.
— Tomáši, hlavně neomdli.
— Co je?
— Podívej se.
— To je… doopravdy?
— Ne, rozhodla jsem se po ránu dělat chemický pokus.
— Terezo, — popadl ji, roztočil uprostřed kuchyně a vzápětí se vyděsil. — Počkej, to se asi nesmí, že?
— Nevím. Ale jestli mě pustíš na zem, tak určitě ne.
— Budeme mít dítě.
— Vypadá to tak.
— Řekneme to mámě?
— Nejdřív to řekneme doktorovi.
— Máma se urazí.
— Tvoje máma se urazí i na předpověď počasí, když začne pršet bez jejího souhlasu.
Tomáš se rozesmál a Tereza poprvé po dlouhé době ucítila, že by se možná všechno opravdu mohlo obrátit k lepšímu.
Milena Mareková se to dozvěděla o týden později. Přiběhla s taškou vitamínů, vytištěnými seznamy vyšetření a výrazem hlavní odbornice na cizí těhotenství.
— Tak poslouchej, Terezo. Žádná káva. Žádné podpatky. A žádné ty tvoje kancelářské nervy.
— V kanceláři je klid. Nervózní je tam jen tiskárna.
— Nedělej si legraci. Těhotenství není hračka. Musíš se přihlásit k pořádnému lékaři. Já to zařídím.
— Už jsem objednaná do poradny.
— K té vaší obvodní? Tam jsou fronty, důchodkyně, kašel a doktoři rovnou po škole.
— Je tam normální lékařka. Doporučila mi ji kamarádka.
— Kamarádky doporučují manikérku, ne doktora. Najdu ti specialistu na soukromé klinice.
— Děkuju, Mileno Mareková, ale rozhodneme si to sami.
— Sami, — podívala se na Tomáše. — Slyšíš? Už sami. A až se něco pokazí, poběžíte za mnou.
— Mami, nedramatizuj.
— Já nedramatizuju. Varuju vás. Protože tady kromě mě zřejmě nikdo nepoužívá hlavu.
Těhotenství nebylo jako ve filmu. Bylo obyčejné, tělesné a únavné. Tereze se zvedal žaludek ze zubní pasty, měla chuť na nakládané okurky a z nepochopitelného důvodu i na mandarinky uprostřed července. Večer sedávala na balkoně, poslouchala, jak se dole u koloběžek dohadují puberťáci, a přemýšlela, že mateřství nezačíná něžným dojetím, ale nekonečnou modlitbou: hlavně ať je všechno v pořádku.
Tomáš se snažil. Nosil tvaroh, tahal nákupy, hladil jí břicho a mluvil k němu.
— Prcku, nekopej tam mámu moc silně. Je u nás trochu nervní.
— Nervní jsi ty.
— Já jsem zodpovědný.
— Zodpovědný člověk nezapomíná zapisovat stavy měřáků.
— Až se dítě narodí, změním se.
— Dej Bůh, aby tyhle pohádky neposlouchalo už od narození.
Milena Mareková chodila s radami, jako by je nosila v kabelce hned vedle návleků na boty.
— Kočárek nekupujte ten váš módní nesmysl. Vezměte pořádný, s velkými koly.
— Máme malý výtah.
— Tak ho složíš.
— A po císaři se složím taky?
— Kdo ti nakukal něco o císaři? Rodit se má přirozeně. Žena musí.
— Žena nemusí nikomu nic, kromě finančního úřadu.
— Ten jazyk, Terezo. Tomáši, slyšíš, jak se mnou tvoje žena mluví?
— Slyším. Líbí se mi to.
— Líbí. Jednou kvůli tomu budeš brečet.
Dcera přišla na svět koncem listopadu, v době, kdy město už leželo pod špinavou vrstvou sněhu. Holčička křičela uraženě a vztekle, jako by se nenarodila, ale někdo ji bez dovolení vystěhoval z teplého bytu. Tereza ležela vyčerpaná, rty měla popraskané, vlasy přilepené k čelu, ale ve chvíli, kdy jí dítě položili na hruď, se v ní náhle rozhostilo ticho.
— Eliška Vysokýová, — zašeptala porodní asistentka. — Tři kila dvě stě. Pěkná holka.
Tomáš dorazil za hodinu. V rukou mačkal tašku s vodou a sušenkami a díval se na Terezu přes sklo jako školák do výlohy.
— Je krásná?