Zamířila do koupelny. Měla nutkání vydrhnout si dlaně, opláchnout obličej, omýt dlaždičky, zdi, celý byt i vzduch, v němž před chvílí nahlas zaznělo něco, co se už měsíc plížilo kouty jako špína.
Tomáš zaklepal na dveře.
— Terezo, otevři mi.
— Proč?
— Chci s tebou mluvit.
— Už jsi mluvil.
— Stojím při tobě.
— Zatím to zní jako věta z nějaké příručky pro manžele. Zkus to říct konkrétně.
— Zítra zajedu za mámou. Řeknu jí, že sem bez pozvání nesmí chodit a že tě má nechat na pokoji.
— A když bude chtít test?
— Odmítnu.
— A když začne vyhrožovat bytem?
— Ať vyhrožuje. Nejsem skříň, abych se po prvním nárazu převrátil.
— Tomáši, celý život tě řídila ona. Dneska jsi jí poprvé položil telefon. Nevím, jestli vydržíš skutečnou válku.
— Vydržím.
— Já nepotřebuju hezké sliby. Potřebuju, aby v tomhle bytě moje dítě bylo dítětem, ne materiálem k posudku.
— Chápu to.
— Ne, nechápeš. Ty ráno odejdeš do práce a já tu zůstanu. S jejími klíči. S jejím vyzváněním. Se zprávami. S pohledy sousedek, kterým určitě stihne vysvětlit, že snacha je „nějaká podezřelá“. Mně nestačí „promluvím s ní“. Já potřebuju vyměnit zámek.
Dlouho neodpovídal. Teprve potom tiše řekl:
— Vyměníme ho.
— Opravdu?
— Zítra zavolám zámečníka.
— A klíče jí nedáme?
— Nedáme.
Nový zámek namontovali v sobotu. Řemeslník v zablácených botách se hrabal u dveří, Eliška křičela, Tereza ji v kuchyni houpala v náručí a Tomáš stál s vysavačem připraveným, jako by se účastnil zásahu speciální jednotky.
Milena Mareková dorazila o dva dny později. Nejdřív zazvonila. Pak zkusila vlastní klíč. Do zámku se nevešel.
— Tomáši! Otevři!
Tereza stála v předsíni s Eliškou v náručí.
— Mám otevřít?
— Otevřu já, — řekl Tomáš.
Milena se dovnitř nevrhla jen proto, že jí to Tomáš nedovolil. Postavil se mezi futra.
— Proč jste měnili zámek?
— Protože jsou to naše dveře.
— To je můj byt!
— Ne, mami. Je napsaný na mě. Sama jsi to tak chtěla.
— Dala jsem ho synovi. Ne téhle osobě!
— Tahle osoba je moje žena.
— Žena, která má strach z DNA!
Tereza vyšla z kuchyně.
— Z DNA strach nemám, paní Mareková. Bojím se jen toho, že vaše hloupost nemá dno. Ale vy pokaždé přijdete s lopatou a dokážete se prokopat ještě níž.
— Slyšíš? Slyšíš, jak se mnou mluví?
— Slyším, — odpověděl Tomáš. — A chápu, proč tak mluví.
— Ty se stavíš proti vlastní matce?
— Stavím se za svou rodinu.
— Rodina jsem já! Já jsem tě porodila!
— A děkuju ti za to. Jenže porodit dítě neznamená získat doživotní právo ničit mu život.
— Ona tě proti mně poštvala.
— Ne, mami. To sis zařídila sama.
— Výborně. Tak to vyřešíme před ní. Tomáši, udělej ten test. Jednou. Klidně potají. Zaplatím to. Vezmeš malé stěr z pusy, sobě taky, a je hotovo. Nikdo se to nedozví.
— Já se to dozvím, — řekla Tereza. — A to úplně stačí.
— A ty máš co skrývat?
— Nic. Právě proto nebudu dokazovat svoji poctivost člověku, který ke mně domů přišel s blátem v rukou.
— Domů? Zase domů? Kdyby nebylo mě, bydlela bys teď v garsonce někde u nádraží a počítala koruny do výplaty.
— Možná ano. Ale nikdo by se mi tam nehrabal v životě jako strážník po anonymním udání.
— Ty nevděčnice!
— Ano, jsem nevděčná. Protože dar, kterým někoho mlátíte po hlavě, už není dar. Je to obušek.
— Tomáši, ty to slyšíš?
— Slyším. A souhlasím s ní.
Milena Mareková se na syna zadívala, jako by jí přímo před očima vyměnil příjmení, krevní skupinu i planetu.
— Takže si vybíráš ji?
— Vybírám si to, že nebudu ponižovat svou ženu.
— Ještě přilezeš zpátky.
— Nepřilezu.
— Až se ukáže, že ta holka není tvoje?
— Mami, odejdi.
— Cože?
— Odejděte z bytu.
— Ty mě vyhazuješ?
— Ano.
— Vlastní matku?
— Ženu, která o mé dceři říká, že je cizí.
— Tohle si budeš vyčítat.
— Možná. Ale teď si vyčítám spíš to, že jsem to neudělal už dávno.
Odešla beze slova. Až ve výtahu, když se dveře zavřely, bylo slyšet její tlumené:
— Blbče.
Pak nastalo ticho. Ne klid, jen ticho. Takové, jaké přijde, když vypnete starou lednici: teprve ve chvíli, kdy hučení zmizí, člověku dojde, že v něm žil celé roky.
Milena Mareková Tomášovi psala. Dlouhé zprávy bez čárek, zato s velkými písmeny přesně tam, kde měla bodat.
„TY NECHÁPEŠ JAK TĚ ONA OBELHALA.“
„PŮJDU ZA PRÁVNÍKEM.“
„BYT BYL KOUPENÝ ZA MOJE PENÍZE.“
„UDĚLEJ DNA A DÁM POKOJ.“
Tomáš odpovídal stručně.
„O Tereze a Elišce mi tímhle tónem nepiš.“
„Bez omluvy se bavit nebudeme.“
„Za právníkem klidně jdi.“
Tereza nevěřila, že to ustojí. Upřímně ne. Čekala, kdy se objeví trhlina. Kdy řekne: „Je to přece máma.“ Nebo: „Udělejme to kvůli klidu.“ Případně: „Ten test přece nic nezmění.“ Jenže Tomáš držel. Nosil Elišku, když plakala, v noci chodil pro umělé mléko, když Tereze stoupla horečka, vymýval lahvičky a hádal se se správcem domu kvůli studeným radiátorům. Poprvé se z bytu začínal stávat jejich domov, ne pobočka matčiny vůle.
Po třech týdnech zavolala Tomášova teta Renata Navrátilová.
— Tomášku, ty chceš svoji mámu úplně dorazit?
— Teto Renato, dobrý den.
— Nezkoušej na mě slušné pozdravy. Leží doma s tlakem.
— V nemocnici?
— Doma. Ale tlak má.
— Tlak mají všichni živí lidé.
— Nedělej chytrého. Matka brečí. Říká, že jsi ji vyhodil z bytu.
— To je pravda.
— Ty ses snad zbláznil?
— Obviňovala Terezu z nevěry a o Elišce tvrdila, že je cizí.
— Ach jo, ona zase začala s tímhle.
— Jak zase?
Na druhé straně se rozhostilo nepříjemné ticho.
— Nic. Jen mi to tak ujelo.
— Teto Renato, co znamená „zase“?
— Tomáši, kvůli tomu jsem nevolala.
— Teď už ano. Mluvte.
— Poslouchej, ale matce neříkej, že to máš ode mě. To by jí definitivně přeskočilo.
— Tak už mi to řekněte.
— Když ses narodil, válčila s tvým otcem úplně stejně. Řval, že nejsi jeho. Byl jsi trochu do zrzava a vychrtlý, zatímco u nich v rodině byli všichni tmavovlasí. Milena z toho tehdy málem přišla o rozum. On chtěl ověřování, odstěhoval se k matce, pak se zase vrátil. Test se nakonec nedělal, ale krve jí vypil víc než dost.
— Proč o tom nic nevím?
— A kdo by ti to asi řekl? U nás se nepříjemné věci zabalí do novin a strčí na půdu. Hlavně aby navenek všechno vypadalo spořádaně.
— Takže máma teď dělá Tereze totéž?
— Vypadá to tak. Jen si pamatuje, jak tehdy trpěla ona. Na to, že může bolet i někoho jiného, už zapomněla.
Večer to Tomáš Tereze vyprávěl. Držela Elišku po krmení vzpřímeně na rameni, poslouchala a pomalu vrtěla hlavou.
— Takže ji kdysi někdo rozšlapal úplně stejným způsobem?
— Teta Renata říká, že ano.
— A ona se rozhodla předat štafetu dál?
— Možná si myslela, že mě chrání.
— „Chrání“ je pohodlné slovo. Dá se pod něj schovat jakákoli podlost. Jako igelitový ubrus na stole po pohřbu.
— Neomlouvám ji.
— Já vím.
— Jen je teď jasnější, odkud to přišlo.
— Pochopit odkud neznamená odpustit.
— To neznamená.
— Tomáši, nechci ji vidět. Zatím ne. I kdyby v sobě nosila staré zranění, dospělá ženská pořád odpovídá za to, co vypouští z úst.