— Tomáši, je jí sotva hodina.
— A co má být? To se pozná hned.
— Pozná se hlavně to, že je strašně nespokojená.
— Celá ty.
— Děkuju pěkně, tatínku.
— A má tmavé vlásky.
— Můj táta měl černé. Na to jsi zapomněl?
— Takhle jsem to nemyslel. Jen říkám, že je úžasná. Naše.
Milena Mareková se objevila hned následující den. Přinesla kytici tak obrovskou, že by ji na oddělení stejně nepustili, a k tomu tašku narůžovělých dupaček, čepiček a deček, jako by bylo nutné novorozeně okamžitě převléct za cukrovou pěnu.
— Tak co, maminko, gratuluju.
— Děkuju.
— Malá je zdravá?
— Ano.
— Váha v pořádku?
— V pořádku.
— Mléko už máš?
— Začíná se tvořit.
— Hlavně to nezanedbej. Umělá výživa je samá chemie.
— Mileno Mareková, právě jsem porodila. Nemohly bychom si aspoň dneska odpustit přednášky?
— Já to myslím prakticky. Můžu ji vidět?
Tereza jí ukázala fotografii v telefonu. Tchyně si ji dvěma prsty zvětšila, mlčky si dítě dlouho prohlížela a pak pronesla:
— Je nějaká tmavá.
— Ano.
— U nás v rodině jsou všichni světlí.
— U nás zase ne.
— I oči má tmavé.
— U novorozenců se barva očí často mění.
— To jistě. Mění se ledacos.
Řekla to tak, že Tereza okamžitě zachytila skrytý význam. Jako by pod podlahou cosi tupě bouchlo.
Doma se rozjel obyčejný kojenecký očistec. Pleny, přebalovací podložky, mokrá bodýčka rozvěšená po radiátoru, hrnek čaje zapomenutý tak dlouho, až chutnal jako studená voda z bažiny, drobky na podlaze a noci rozlámané na tenké kousky beze spánku. Tereza Elišku kojila, nosila, houpala, znovu kojila a znovu houpala. Tomáš se zpočátku tvářil statečně.
— V noci vstanu já.
— Opravdu vstaneš?
— Jasně.
Po třech nocích seděl na kraji postele s výrazem člověka, kterého ve čtyři ráno vytáhli k výslechu.
— Ona zase brečí.
— Všimla jsem si.
— Třeba ji bolí bříško.
— Třeba.
— A co s tím?
— Nosit ji.
— Vždyť ji nesu.
— Ne jako pytel brambor, Tomáši. Má hlavu.
— Já se bojím, že jí něco udělám.
— Tak ji drž opatrně, ne jako odjištěný granát.
Milena Mareková ze začátku opravdu pomáhala. Nosila polévky ve sklenicích, žehlila pleny, myla nádobí. Terezu dokonce napadlo, že se na ni možná zlobila zbytečně. Jenže pomoc se velmi rychle obalila kontrolami.
— Proč nemá ponožky?
— Protože je tu pětadvacet stupňů.
— Má studené patičky.
— To miminka mívají.
— To sis přečetla na internetu?
— Ptala jsem se pediatričky.
— Dnešní pediatři jsou sami ještě děti. Jak dneska Eliška jedla?
— Normálně.
— Kolik gramů?
— Prsa na gramy nevážím.
— Měla bys dělat kontrolní vážení.
— Mileno Mareková, neměla.
— Ty všechno víš nejlíp, viď? Jenže to dítě je takové… drobné.
— Za dva týdny přibrala čtyři sta gramů.
— A stejně se Tomášovi nepodobá.
— Co to s tím má společného?
— Nic. Jen jsem to řekla.
Během měsíce se z toho „jen jsem to řekla“ stal každodenní refrén.
— Tady je Tomáš v jednom měsíci. Podívej se na to čelo. Eliška ho má úplně jiné.
— Mileno Mareková, lidé mívají různá čela.
— U vlastních dětí se rodinné rysy objevují.
— Má moji bradu.
— To je velice pohodlné, když všechno, co nesedí, patří zrovna po tobě.
— Co tím chcete naznačit?
— Já? Vůbec nic. To ty jsi přecitlivělá.
— Jsem přecitlivělá, protože chodíte po bytě a porovnáváte moje dítě s fotoalbem, jako by to byl výrobek podle vzorku.
— A co mám podle tebe dělat? Jsem babička. Zajímá mě to.
— Babičky se ptají, jak dítě spí. Nehledají důkazy ve tvaru nosu.
— Terezo, nezvyšuj hlas. V paneláku je slyšet všechno.
— Ať to slyší. Třeba vám někdo vysvětlí, jak odporně se chováte.
— Odporné je dělat z chlapa hlupáka.
Tereza ztuhla. Eliška jí ležela v náručí a ospale mlaskala rtíky. Venku na dvoře škrábal domovník lopatou zledovatělou břečku a ten zvuk jí najednou připadal hlasitější než všechna slova.
— Zopakujte to.
— Nedělej, že nerozumíš.
— Řekněte to normálně. Bez narážek.
— Dobře. V Elišce nevidím vůbec nic z Tomáše. Ani jeden rys. A znepokojuje mě to.
— Vás neznepokojuje dítě. Vás znepokojuje, že nemůžete zpětně řídit moji dělohu.
— To je příšerný slovník. Tomáš by tě měl slyšet.
— Zavolejte ho. Řeknu mu to sama.
— Neřekneš. Protože se bojíš.
— Bojím se jenom toho, že se jednou neudržím a vyhodím vás i s vašimi alby za dveře.
— Z mého bytu?
— Z bytu, kde žije moje rodina.
— Tvoje rodina, — ušklíbla se Milena Mareková. — Hezky sis to zařídila. Nejdřív trvalý pobyt, potom dítě, pak alimenty a půlka majetku?
— Jste nemocná?
— Jsem zkušená.
— Ne. Zkušení lidé poznají, kdy mají zavřít pusu.
Večer Tereza všechno řekla Tomášovi. Ne hned. Nejdřív přišel domů, přehodil bundu přes židli, umyl si ruce a zeptal se, proč není večeře. Tereza se na něj podívala takovým způsobem, že si sám otevřel lednici a vytáhl včerejší rýži.
— Máma tu zase byla?
— Byla.
— Zase jste se chytly?
— Tomáši, tvoje matka si myslí, že Eliška není tvoje dcera.
Přestal žvýkat.
— Cože?
— Řekla, že v ní není nic z tebe. A že z tebe někdo dělá hlupáka.
— Takhle napřímo?
— Skoro. Dost napřímo na člověka, který celý život piloval jedovaté náznaky.
— Teri, možná jsi to vzala moc přes emoce…
— Ani nezačínej. Hlavně nezačínej s tím svým, že to máma nemyslela zle.
— Nezačínám. Jen říkám, že máma to někdy přežene.
— Přežene? Měsíc po porodu mě obviňuje z nevěry, zatímco spím po dvou hodinách a na záchod chodím jako na výpravu na Everest. Tomu se neříká přehánění. To je podlost.
— Promluvím s ní.
— Kdy?
— Zítra.
— Ne. Dnes. A přede mnou. Zavolej jí.
— Teri, už je pozdě.
— Na podezírání mé věrnosti má pracovní dobu nonstop. Volej.
Zavolal. Milena Mareková telefon nezvedla hned.
— Tomáši? Stalo se něco?
— Mami, říkala jsi Tereze, že se mi Eliška nepodobá?
— Řekla jsem, že u ní zatím nevidím tvoje rysy. To je skutečnost.
— A co to, že ze mě někdo dělá blbce?
— Synku, nechtěla jsem tě rozrušit.
— Takže jsi to řekla?
— Chtěla jsem jen, abys otevřel oči.
— Kvůli čemu?
— Kvůli tomu, že člověk nesmí být tak důvěřivý! Ty jsi hodný, poctivý, ale ženy jsou různé.
— Mami, Tereza je moje žena.
— Tím spíš! Manželky někdy dokážou lhát hůř než cizí.
— Máš nějaký důkaz?
— Mám oči.
— Oči nejsou znalecký posudek.
— Tak si nech udělat test.
Tereza seděla vedle něj a měla pocit, jako by jí někdo zasunul do hrudi ledovou desku. Tomáš zbledl.
— Jaký test?
— DNA. A bude po pochybnostech. Jestli je Tereza čistá, čeho by se bála?
— Mami, dochází ti vůbec, co navrhuješ?
— Navrhuju, abys chránil sám sebe. A byt. A budoucnost.
— Moje budoucnost je Tereza a Eliška.
— Dokud to nevíš jistě.
— Já to vím.
— Víš to jen proto, že tomu chceš věřit. Jenže ověřit se to musí.
— Mami, dost.
— Ne, dost nebylo. Mlčela jsem, dívala se a snášela to. Ale ta holčička je v obličeji cizí. Je to vidět. Viděl ses v jednom měsíci? Světloučký, nosík nahoru, šedé oči. A tahle…
— Neopovažuj se říkat „tahle“ o mojí dceři.
— Jestli je tvoje.
Tomáš hovor ukončil. Tereza se pomalu zvedla a beze slova odešla z místnosti.