Byl to seznam členů pracovní skupiny, v němž stálo i moje jméno. Vedle něj ležel e-mail od Gabriely Janečekové, kterým potvrzovala mou pracovní cestu. Přidala jsem kopii své pracovní historie — dvaatřicet let bez přerušení v zaměstnání. A nakonec ještě jeden list: příslušné ustanovení zákoníku práce, § 178, s několika pečlivě podtrženými odstavci.
Vzala jsem papíry, přibalila si svůj hrnek a zamířila do ředitelny.
„Aleno Zemanová,“ oslovil mě Petr Zeman od svého širokého stolu, „počítal jsem s tím, že už bude dohoda podepsaná.“
„Podepsaná není,“ odpověděla jsem klidně a položila před něj první dokument. „Prosím, podívejte se na to.“
Zvedl list, přejel ho očima a pak se na mě podíval.
„Co to má být?“
„Složení pracovní skupiny při ministerstvu. Odjíždím tam příští úterý.“
Asi tři vteřiny neřekl vůbec nic. Potom papír odložil na desku stolu.
„A co z toho má vyplývat? Účast v takových skupinách je dobrovolná.“
„Ano,“ přikývla jsem. „Stejně jako dohoda o ukončení pracovního poměru.“ Přisunula jsem k němu další list. „Tohle je zpráva od Gabriely Janečekové. Adresovaná přímo mně. Do kopie uvedla i svého nadřízeného, náměstka ministra.“
Tentokrát se ticho protáhlo.
„Jistě chápete,“ pokračovala jsem vyrovnaným hlasem, „že kdybych zítra podala podnět na inspektorát práce kvůli nátlaku při ukončení pracovního poměru a pozítří se objevila v Praze jako členka ministerské pracovní skupiny, mohlo by to působit poměrně zajímavě. Pro všechny zúčastněné.“
„Nikdo vás k ničemu nenutí,“ řekl, ale jeho hlas ztvrdl a ztratil předchozí sebejistotu.
„Přesně tak. Nikdo. A právě proto nepodepisuji.“ Sebrala jsem své dokumenty zpátky. „Budu dál normálně pracovat. Pokud pro rozvázání pracovního poměru najdete zákonný důvod, postupujte podle předpisů. Zrušení místa, dvouměsíční výpovědní doba a odpovídající odstupné. Nebo počkejte, až se sama rozhodnu odejít. Ale za dva platy ne.“
Postavila jsem se.
„Aleno Zemanová,“ pokusil se znovu nasadit starý, blahosklonný tón, „není nutné z toho dělat… konflikt.“
U dveří jsem se ještě otočila. „Já žádný konflikt nevytvářím. Jen jsem si přečetla zákoník práce. Už dávno, v době, kdy jste vy možná ještě chodil do školy.“
Ten večer mi zavolala Lenka Bednářová.
„Aleno Zemanová,“ zašeptala do telefonu, „říká, že si na vás něco najde. Že nechá prověřit celé vaše oddělení.“
„Ať si kontrolu objedná,“ odpověděla jsem. „Mám všechno doložené za celých dvaatřicet let. Poslední kontrola tu byla před čtyřmi lety a nenašla jediné pochybení.“
„Je strašně rozzlobený.“
„Lenko, neboj se ho. Dělej jen to, co ti ukládá zákon. Podepisuj pouze dokumenty, které jsou v souladu se zákoníkem práce. A kdyby se ti cokoli nezdálo, máš právo se poradit. I to je tvoje právo.“
Na chvíli se odmlčela.
„Děkuju vám,“ řekla nakonec tiše.
Položila jsem telefon a šla připravit večeři.
Petr Zeman audit skutečně nařídil. O týden později dorazili do našeho oddělení dva lidé — starší muž s deskami pod paží a mladá žena s notebookem. Strávili u nás tři dny. Procházeli spisy, metodické materiály i výkazy k programům zaměstnanosti.
Třetí den za mnou muž přišel a bez dlouhého úvodu prohlásil:
„Máte mimořádně dobře uspořádaný archiv. Dnes už se to často nevidí.“
„Děkuji,“ řekla jsem. „Svým lidem opakuji pořád totéž: jestli se člověk bojí kontroly, nejspíš něco nedělá správně.“
Usmál se a udělal si poznámku.
Výsledek auditu jsem viděla za deset dní. Na společném serveru. Ředitel tam omylem nahrál nejen finální verzi, ale i pracovní návrh s interními poznámkami. U našeho oddělení v něm stálo: „porušení nezjištěna, evidence a oběh dokumentů — příkladné.“
V konečném dokumentu z toho zůstala jen stručná věta: „Bez připomínek.“
Uložila jsem si oba soubory.
Do Prahy jsem odjela následující úterý, přesně podle plánu.
Gabriela Janečeková se ukázala jako rázná, energická žena kolem padesátky, z níž bylo od prvního okamžiku znát, že neztrácí čas zbytečnými řečmi.