„Petře Bednáři,“ oslovila jsem ho tiše, přesto u stolu všichni čtyři ztuhli. „Když už tu přede všemi počítáš ty, spočítám něco i já. Kolik tě za poslední rok stály rybářské věci?“
Přestal žvýkat. Vidlička s kusem masa mu zůstala viset někde mezi talířem a ústy.
„Co tím jako chceš říct…“
„Třicet pět tisíc pět set korun,“ pokračovala jsem klidně. „Prut devět a půl tisíce. Naviják šest tisíc sedm set padesát. Vlasce, wobblery, třpytky a všechny ty drobnosti dalších pět tisíc sedm set padesát za rok. A k tomu benzín. Devět výjezdů za sezonu. To dělá ještě zhruba šestnáct tisíc za cestu a palivo.“
Mluvila jsem stejným hlasem jako v práci, když na ranní poradě čtu položky v rozpočtu. Bez křiku. Bez vzteku. Jen čísla.
„Dohromady padesát jedna tisíc pět set korun za koníček. Za jediný rok. Mně jsi za stejnou dobu dal třicet tisíc. Na jídlo, léky, prášek na praní, saponáty. Na všechno. Na svoje pruty jsi utratil skoro dvakrát tolik než na vlastní ženu. A po tomhle jsem marnotratnice já?“
Na stůl spadlo ticho tak těžké, že by se dalo krájet.
Miloslav Malý pomalu položil sklenici. Ondřej Tichý si odkašlal a rozpačitě se poškrábal vzadu na hlavě. Tomáš Kolář se najednou zadíval na plot s takovým soustředěním, jako by ho viděl úplně poprvé.
„Ty ses zbláznila?“ procedil Petr Bednář skrz zaťaté zuby. Pod kůží na čelistech mu pracovaly tvrdé uzly. „Takhle přede všema?“
„A ty jsi mě přede všemi nazval marnotratnicí. To bylo v pořádku?“
Zvedl se. Pomalu, nebezpečně klidně. Odsunul židli a její noha zaskřípala po dlažbě. Beze slova odešel do domu. Dveře za sebou zavřel tiše a pevně. Nepráskl jimi. A právě to bylo nejhorší. U Petra tiché dveře znamenaly mlčení. Tři dny. Týden. Tak dlouho, jak uznal za vhodné. Trest beze slov.
Muži se začali zvedat asi po čtvrt hodině. Ondřej Tichý zamumlal „nashle“ a zmizel jako první. Tomáš Kolář jen kývl a šel za ním. Miloslav Malý se ještě zastavil u branky. Chvíli tam přešlapoval, jako by nevěděl, co udělat. Pak ke mně mlčky natáhl ruku. Stiskla jsem ji. Měl dlaň teplou, drsnou a pevnou.
Neřekl nic. A ani nemusel.
Vrátila jsem se do altánu. Posbírala jsem talíře, naskládala je do lavoru a odnesla odpadky. Večer byl měkký a teplý, ve vzduchu zůstávala vůně uhlíků a kopru ze záhonu. Od sousedů se linulo rádio, hrálo něco tichého, beze slov. Úplně obyčejný letní večer.
Jen ve mně bylo najednou prázdné ticho, jako by někdo vypnul bzučení, které mi osm let nepřetržitě hučelo v hlavě.
Sedla jsem si na lavici v altánu. Sama. Položila jsem ruce na kolena a čekala, že se mi rozklepou. Nerozklepaly. Ležely klidně. Suché, unavené, upracované ruce účetní. Ruce zvyklé držet propisku a sčítat. Tak konečně dopočítaly.
Mlčel celé dva týdny. Petr Bednář se po bytě pohyboval jako cizí nájemník ve společném bytě. Snídal, až když jsem si brala kabelku do práce. Večeřel v garáži; odnesl si tam rychlovarnou konvici i mikrovlnku. Naše komunikace se smrskla na lístečky na lednici, přichycené magnetem s nápisem „Nejlepší rybář“: „Zavolej kvůli měřáku na správu domu.“ „Dochází prášek.“
Odpovídala jsem mu stejným způsobem: „Volala jsem, přijdou ve středu.“ „Prášek stojí 85 Kč. Z kterých 2 500 to mám vzít?“
Poslední vzkaz zmačkal a hodil do koše. Prášek koupil sám. Poprvé za osm let.
Já jsem mezitím každý večer otevírala svůj sešit. Sloupce se prodlužovaly. Jeho výdaje vlevo: velká čísla, široké řádky, těžká váha. Moje výdaje vpravo: drobné částky, úzký potůček. Dva světy na jedné stránce. Vedle sebe, ale nikdy spolu.
Součet jsem napsala na poslední list. Červenou propiskou jsem ho obtáhla dvojitým rámečkem.
Za osm let jsem na jeho úvěry poslala čtyři sta čtyřicet tisíc korun. Čtyři roky mého platu. Peníze, které spolykala jeho loď, motor a koupací sud, ve kterém se pak napařoval s kamarády.
On mi za těch stejných osm let vydělil dvě stě čtyřicet tisíc. Dva a půl tisíce krát devadesát šest měsíců. Na život, jídlo, lékárnu, drogerii. Na všechno.
Za něj jsem zaplatila skoro dvojnásobek toho, co on dal mně na přežití.
A tehdy jsem udělala krok, ke kterému jsem se blížila tři měsíce. Možná ale celých osm let.
Přestala jsem splácet jeho půjčky. Obě. Úplně.
Otevřela jsem bankovní aplikaci. Na obrazovce svítila známá částka: pět tisíc sedm set padesát korun. Prst se mi na okamžik zastavil nad displejem. Potom jsem stiskla „Zrušit“. Smazala jsem trvalý příkaz a aplikaci zavřela.
První týden se nestalo nic. Druhý týden mu přišla zpráva z banky; smazal ji, aniž ji otevřel. Třetí týden mu volali. Típl to, přesvědčený, že jde o reklamu. Čtvrtý týden volali znovu. Pak ještě jednou. A zase.
Ten hovor ho zastihl na chodbě. Já stála v kuchyni a loupala brambory. Nůž klouzal po slupce v dlouhých, pravidelných proužcích. Mezi námi byla zeď, ale slyšela jsem každé slovo.
„Ano, prosím. Jaký dluh? Třináct tisíc pět set? To bude omyl. Manželka to platí… Tedy… Ne, počkejte…“
Následovala dlouhá pauza. Slyšela jsem, jak pomalu spustil ruku s telefonem dolů.
Potom vešel do kuchyně. V obličeji byl bílý.