V duchu je řadila k jakési vybrané společnosti, přestože jejich údajná výjimečnost stála hlavně na třípokojovém bytě, který kdysi dostali od rodičů.
Dívala jsem se na Michala Urbana, jak přešlapuje na místě a neví, kam s očima, a v tu chvíli mi došlo něco až směšně prostého. Na Martinu Krejčíovou se vlastně nezlobím. Chovala se přesně tak, jak se chovala vždycky. Vzteky jsem se dusila kvůli sobě. Kvůli tomu, že jsem tolik let věnovala muži, který nedokázal udělat ani ten nejmenší krok, aby se postavil za vlastní ženu.
Koutky úst se mi samy zvedly. Úsměv přišel tak nečekaně, že Martina Krejčíová na okamžik přestala nervózně rovnat řetízek na krku.
Obrátila jsem se k recepčnímu.
„Tomáši, je dnes pan Karel Vaněk u sebe?“
Tomáš Bednář, který se celou dobu zoufale snažil splynout se zdí a nebýt součástí té trapné scény, překvapeně zamrkal.
„Pan Vaněk je v kanceláři, ano. Ale má důležité jednání, říkal, že…“
„Zavolej mu,“ přerušila jsem ho klidně. „Řekni mu, že přišla Adéla Kovářová.“
Moje tchyně vydala zvuk, který připomínal potlačené kýchnutí.
„Jaká Kovářová? Adélo, zbláznila ses?“ přistoupila ke mně blíž a ztišila hlas do jedovatého šepotu. „Přestaň Michala ztrapňovat. Myslíš si snad, že když vyslovíš jméno majitele, které sis našla někde na internetu, všichni se před tebou položí na zem? Odejdi, dokud je čas.“
„Mami, pojďme už ke stolu,“ zatahal ji Michal za rukáv saka. „Nech ji být. Ať si tu stojí. Pojď.“
Jenže odejít už nestihli. Těžké dveře z tmavého dřeva, vedoucí do zázemí restaurace, se prudce otevřely. Na chodbu vyšel statný prošedivělý muž s rozepnutou vestou. Karel Vaněk osobně. Právě něco vyčítal kuchaři, který cupital za ním, ale jakmile mě zahlédl u recepce, zarazil se uprostřed věty.
„Kovářová!“ zaburácel jeho hluboký hlas přes celé foyer. Rozpřáhl paže a zamířil ke mně. „Tomu nerozumím. Jak to, že nejlepší odbornice v celém městě stojí u dveří?“
Objal mě tak mohutně, až se mi na okamžik zatajil dech. Martina Krejčíová zůstala stát s pootevřenými ústy. Amálie Procházková pustila z ruky telefon. Dopadl na koberec s tlumeným žuchnutím, ale nikdo se ani nepohnul.
„Dobrý večer, pane Vaňku,“ uhladila jsem si po jeho uvítání vlasy. „Ráda vás vidím. Pořád to tu u vás tak krásně voní.“
„Aby ne!“ zasmál se. „Od té doby, co jsi nám před dvěma lety srovnala účetnictví i sklad, jsme konečně přestali vyhazovat suroviny po metrách.“ Pak přimhouřil oči a podíval se na skupinku za mými zády. „Ale co se tu děje? Vás snad nechtějí pustit dovnitř?“
Lehce jsem pootočila hlavu k Martině Krejčíové.
„Jen malé nedorozumění. Slavili jsme první velký obchod mého manžela. Paní Krejčíová ale usoudila, že sem nepatřím. Prý je tahle restaurace určena pro jiný typ lidí, ne pro někoho tak obyčejného, jako jsem já.“
Karel Vaněk byl muž ze staré školy. Život ho nešetřil, podnik vybudoval vlastníma rukama a nesnášel, když se v jeho restauraci někdo pokoušel hrát si na kdovíjakou aristokracii. Zvlášť lidé, kteří sami neměli čím se chlubit.
Pomalu a s těžkou důstojností se obrátil k mé tchyni. Úsměv mu z obličeje zmizel.
„Formát podniku, říkáte?“ protáhl. „Madam, zřejmě vám uniká jedna drobnost. Před třemi lety byla tahle restaurace po uši v dluzích. Nad vodu jsme se dostali jen proto, že paní Kovářová se svým týmem tady skoro bydlela a probírala se našimi výkazy. Kdyby Adéla chtěla, může sem přijít v pantoflích a večeřet třeba přímo na baru.“
Michal zbledl. Nikola Zelenýová se pokusila schovat za bratrova záda. Martina Krejčíová naprázdno polkla, ale ještě se zoufale snažila zachovat si tvář.
„My… my jsme si jen chtěli sednout v rodinném kruhu,“ zamumlala a její dřívější jistota byla pryč. „Je to naše soukromá oslava.“
Karel Vaněk si odfrkl.
„Tomáši,“ luskl prsty. „Okamžitě do salonku. Roztáhnout stůl Urbanových. Přinést nejlepší křeslo. A šéfkuchaři vyřiď, že pro paní Kovářovou připraví rybu podle mého osobního receptu. Na účet podniku.“
„Rozumím, pane Vaňku,“ vyhrkl Tomáš Bednář a okamžitě vyrazil.
Podívala jsem se na svou tchyni.
„Tak co, paní Krejčíová? Půjdeme slavit?“
Vešli jsme do odděleného salonku. Panovalo tam příjemné ticho, světlo bylo měkké a tlumené a uprostřed místnosti se leskl prostřený stůl s těžkými svícny.