— Od dnešního večera zavádíme oddělené hospodaření, — prohlásil Martin Tkadlec a odložil vidličku na okraj talíře s takovou vážností, jako by právě po dlouhé válce stvrzoval mírovou smlouvu. — Každý dospělý člověk si za svoje peníze odpovídá sám.
Lucie Moravecová zvedla oči od hrnce s pohankou.
— Říkáš to mně, nebo lednici? Protože naše lednice už nějakou dobu žadoní, aby se konečně našel někdo dospělý, kdo bude ručit za její obsah.
— Nemusíš být jedovatá, — narovnal se Martin na stoličce. — Myslím to vážně. Moje výplata, moje výdaje. Tvoje výplata, tvoje výdaje. Nájem, jídlo, internet, Adamova škola — napůl. A se zbytkem si každý naloží podle sebe. Už mě nebaví, že dostanu peníze a za tři dny netuším, kam zmizely.
— A dřív jsi to tušil?
— Dřív jsem ani neměl možnost to zjistit. Poslal jsem peníze tobě, ty jsi s nimi hospodařila, a pak jsi řekla: „Martine, potřebujeme ještě dvanáct set padesát korun, Adamovi se rozpadly tenisky.“ A já na to: „Jasně, potřebujeme.“ Jenže já mám mimochodem taky svoje přání.
— Vím, — Lucie vypnula sporák a posadila se proti němu. — Rybářský prut, akušroubovák, sada bitů, kterou sis pořídil loni a dodnes jsi ji ani nerozbalil, a bunda „jako nosí normální chlapi“, i když ta stará nepotřebuje vyměnit, ale vyprat.
— No vidíš! Tobě jsou moje přání k smíchu.
— Martine, mně nepřipadá směšné to přání. Směšné je, že tomu říkáš ekonomická svoboda. Svoboda je, když víš, kolik stojí prací prášek. Ne když si koupíš wobler za čtyři sta sedmdesát pět korun a prohlásíš ho za investici do odpočinku.
— Už je to tady, — opřel se o židli. — Přesně na tohle jsem čekal. Teď přijde přednáška o tom, že bez tebe pomřeme hlady a zahrabeme se ve špinavých ponožkách.
— Kdepak. Nepomřeme. Nanejvýš začneme vonět sebevědomím.
Z pokoje vystrčil hlavu Adam Malíř, jejich šestnáctiletý syn, vytáhlý jako lať a se sluchátky kolem krku.
— Mami, vy zase řešíte peníze? Můžu jenom projít? Moje duševní rovnováha má pro mě vysokou cenu.
— Pojď, dědici, — pronesl Martin. — Vlastně začneme rovnou u tebe. Kapesné budeš dostávat zvlášť ode mě a zvlášť od mámy. Když budeš chtít peníze na kino, řekneš, koho žádáš. Ať je v tom průhlednost.
— Tati, jsme rodina, nebo výběrové řízení na dodávku sušenek? — poškrábal se Adam na zátylku. — Mám si rovnou psát žádost ve dvou vyhotoveních?
— Nedělej chytrého.
— Já nejsem chytrý. Já se přizpůsobuju trhu.
Lucie se uchechtla.
— Dobře, Martine. Chceš oddělené účty, tak dobře. Ale poctivě. Společné výdaje jedině podle účtenek. Jídlo, drogerie, Adamovo jízdné na trénink, léky, dárky pro příbuzné, drobné opravy, krmení pro kočku, výměna vodního filtru, žárovky, baterky, pytle na odpad. Všechno se dělí.
— Dělí, — kývl sebejistě. — Nejsem malé dítě. Poradím si.
— A lednici rozdělíme taky?
— Jak to myslíš?
— Úplně normálně. Co si koupíš ty, jíš ty. Co koupím já, jím já. Společné věci se koupí podle společného seznamu a platí se napůl. A pak prosím v noci neotvírej krabičky s mými karbanátky jako archeolog hrobku.
— Proboha, jaké krabičky… Není mi pět.
— Tak to ověříme.
Martin Tkadlec pracoval jako mistr ve výrobě plastových oken a vydělával slušně, hlavně když přicházely zakázky na rodinné domy. Lucie Moravecová seděla na recepci v soukromé zubní ordinaci, měla menší plat, zato hlavu uspořádanou jako účetní tabulku. Přesně věděla, kdy se vyplatí koupit kuře, kde mají levnější drogerii, který lékař nepředepíše zbytečnosti a proč se nemají brát brambory v síťce, protože dole se pokaždé schovávají dvě nahnilé jako tajní agenti rozkladu.
Martin byl přesvědčený, že peníze se ztrácejí proto, že se Lucie zabývá „drobnostmi“. Podle něj by stačilo přestat kupovat jogurty, ubrousky, vložky, houbičky, krém na ruce, kopr, citrony a všelijaké „nepotřebné“ sáčky do mrazáku — a život by se rázem rozšířil, nadechl a hlavně získal pořádně mužský rozměr.
Druhý den přinesl z obchodu obrovský kus uzeného bůčku, sklenici nakládaných okurek a chléb se semínky.
— Tohle je moje, — oznámil a uložil nákup na prostřední polici. — Koupil jsem si to pro sebe. Za svoje.
Lucie beze slova otevřela lednici, vytáhla plastovou dózu s borščem, kastrolek s kuřecími kuličkami a přestěhovala je na horní patro.
— A tohle je moje. Za moje. Hlavně si to nespleť. Boršč sice nemá jmenovku, ale tobě se nepodobá.
— Co tím chceš říct?
— Že je poctivý, vydatný a promyšlený.
Adam nakoukl do lednice a tiše hvízdl.
— Hustý. Teď to u nás vypadá jak na koleji: tohle je moje, tohle tvoje, na tohle nesahej a na tamto sáhneš jen jednou.
— Tebe se to týká taky, — upozornil ho Martin. — Máš se naučit chápat cenu potravin.
— Už chápu. Mámin boršč je k nezaplacení, tátův bůček je rizikový pro játra.
— Adame!
— Mizím, trh je nervózní.
První ránu Martinově reformě nezasadila Lucie, ale kočka Zuzana Míkaová. Usadila se u prázdné misky a spustila takový jekot, jako by ji právě vystěhovával exekutor.
— Lucko, není krmení? — zavolal Martin z kuchyně.
— Je.
— Kde?
— V mojí skříňce.
— A proč není ve společné?
— Protože jsem malý pytlík koupila za svoje. Včera jsi přece říkal, že každý ručí za svoje výdaje.
— Zuzana Míkaová je společná.
— Samozřejmě. Takže mi dáš čtyřicet pět korun za půlku balení. Nebo si kup svoje.
— Ty vážně budeš dělit i kočičí žrádlo?
— Já? Ne. Ty jsi začal stavět finanční vertikálu. Já jen rovnám cihly do řady.
Martin si odfrkl, odešel do obchodu a vrátil se s „prémiovým“ krmením, protože mu prodavačka řekla: „Pane, jestli máte to zvíře rád, vezměte tohle.“ Zuzana Míkaová k misce přičichla, podívala se na Martina s hlubokým pohrdáním a odešla spát na čisté prádlo.
— Ona to nežere, — konstatoval po půlhodině.
— Má povahu. Celá po tobě. Jen má víc chlupů a upřímější nároky.
— Nemohla bys jí tam přimíchat trochu toho svého?
— Můžu ti prodat porci. Tržní hospodářství, Martine. Sleva pro stálé zákazníky se poskytuje až po desátém nákupu.
Na konci prvního týdne se byt proměnil v mapu neobvyklých sfér vlivu. Na poličce v koupelně stál Luciin šampon a vedle něj osiřele leželo Martinovo mýdlo „Jehličí“, zakoupené v akci tři kusy za cenu dvou. Na pračku Lucie postavila svůj prací prášek a přilepila na něj lístek: „Na praní věcí Lucie a společných ručníků.“ Martin se tomu nejdřív smál. Pak ale zjistil, že jeho pracovní ponožky se samy nevyperou a že prášek na barevné prádlo není totéž co prášek „který byl zrovna nejlevnější“.
— Lucko, na jaký program se perou džíny? — zeptal se večer, když stál u pračky s výrazem pyrotechnika.
— Na ten, po kterém se nesrazí na velikost Adamových kraťasů.
— Myslím to vážně.
— Třicet stupňů, odstřeďování osm set. A zkontroluj kapsy. Minule jsi vypral účtenku, dva vruty a bonbon bez papírku. Pračka pak týden voněla jako dětství na stavbě.
— Kolik prášku?
— Od oka.
— Od čího oka? Ty máš oko účetní, já stavební.
— Půl víčka.
— A aviváž?
— Myslela jsem, že podle tebe je to buržoazní nesmysl.
— To jsem říkal o vůni horské levandule. Ne o tom, že má tričko po vyprání stát samo v koutě.
— Vidíš. Dospíváš.
Martin předstíral, že má situaci pevně v rukou, jenže za hodinu vytáhl z bubnu šedivou hmotu. Bílé ponožky získaly barvu beznaděje a pracovní tričko podivný tvar, jako by ho nosil člověk, jemuž se náhle zkrátil trup a rozšířila duše.
— V pohodě, — řekl, když si všiml Luciina pohledu. — Hlavně že jsem to zvládl sám.
— Sám je krásné slovo. Samostatnost je vůbec užitečná věc. Zvlášť když se pak dá pověsit na balkon a kochat se jí.
Druhý týden začal telefonátem od dcery. Kateřina Čermáková studovala v Brně, bydlela na koleji, přivydělávala si v kavárně a domů obvykle volala jedním ze dvou tónů: „všechno je super“ nebo „mami, hlavně se nezlob“.
Tentokrát to byl ten druhý.
— Mami, je táta doma? — zeptala se.
— Je. Sedí tu a zkoumá účet za elektřinu, jako by našel starý rukopis.
— Dej mě prosím na hlasitý odposlech.
Martin zpozorněl.
— Co se stalo?
— Odešel mi notebook. Tedy ne úplně, ale obrazovka je samý pruh, jako plot na chalupě. Za čtyři dny mám odevzdat seminárku. V servisu řekli, že oprava vyjde od patnácti set, pokud je to displej.
Martin okamžitě nasadil hlas zodpovědného otce.
— Katko, musíš na ty věci dávat větší pozor. Je to technika, ne prkénko na krájení.
— Tati, já do něj nemlátila. Je starší než můj smysl pro humor. Je mu sedm let.
— Sedm let není žádný věk.
— U člověka ne. U notebooku je to důchod s nárokem na lázně.
Lucie se podívala na manžela.
— Tak co, svoláme rodinnou finanční radu?
— Ano, — řekl Martin. — Oprava je společná. Dcera je společná. Zaplatíme napůl.
— Dobře. Sedm set padesát korun od tebe, sedm set padesát ode mě.
— Hned teď?
— A seminárku má odevzdávat taky až za měsíc?
Martin sáhl po telefonu, otevřel bankovní aplikaci a tvář mu potemněla.
— Já teď na kartě mám… nic moc.
— Co znamená „nic moc“? Je to diagnóza, nebo částka?
— Lucko, nezačínej. Prostě jsem koupil pár potřebných věcí.
— Bůček, krmení, prášek, dva obědy v lahůdkách, protože ti utekl vývar, a nový metr, protože ten starý „lhal o centimetr“?
— Ten metr fakt lhal.
Kateřina v telefonu vzdychla.
— Mami, tati, můžete se účetně rozvádět potom? Teď bych potřebovala zaplatit ten displej.
— Pošlu to já, — rozhodla Lucie. — Martin mi svou půlku vrátí do pátku.
— Vrátím, — zabručel Martin. — Nemusíte ze mě dělat dlužníka před vlastní dcerou.
— Tati, klid. Když tak ti pošlu splátkový kalendář v Excelu.
— Celá matka, — zamumlal.
— Díkybohu, — odpověděly Lucie a Kateřina současně.
Do pátku Martin vrátil jen dvě stě padesát korun.
— Zbytek po záloze, — řekl a očima se vyhnul Lucii.
— Záloha ti přišla předevčírem.
— Strhli mi něco z kreditky.
Lucie odložila lžíci.
— Z jaké kreditky?
— Z normální.
— Martine, kreditky nejsou normální. Normální můžou být hrnce, a i u nich jen tehdy, když nemají teflon. Jaká kreditka?
— No… zařídil jsem si ji už dávno. Pro jistotu.
— Pro jakou jistotu?
— Pro mužskou.
— Takže pro případ, kdy něco hrozně chceš, ale stydíš se to říct manželce?
Zrudl.
— Není tam moc.
— Kolik?
— Lucko, žádné výslechy. Domluvili jsme se: osobní peníze znamenají osobní prostor.
— Jistě. Jen je zvláštní, že ten osobní prostor najednou brání zaplatit dceři opravu notebooku.