— Vždyť já to doplatím!
— Martine, ty nedoplácíš. Ty slibuješ. A to jsou dvě úplně jiné disciplíny.
Odsunul židli tak prudce, až nohy zaskřípaly o podlahu.
— Víš co? Přesně proto jsem navrhl, abychom si peníze rozdělili. Aby ses mi nehrabala v každé koruně. Jsem dospělý chlap.
— Dospělý chlap neschovává kreditku jako puberťák pětku z matiky.
— A dospělá manželka nevelí doma manželovi, jako by byl praktikant u ní na zubním!
— U nás praktikanti aspoň vědí, kde najdou návleky.
Adam, který seděl v předsíni s batohem u nohou, se tiše ozval:
— Já asi půjdu k Vítkovi. U nich se rodiče na sebe jenom nemluví. To je prostředí s větší stabilitou.
— Zůstaneš doma, — vyhrkli oba rodiče současně.
Adam zvedl ruce nad hlavu.
— No vidíte. Když jde o zásadní otázky, máte v rozpočtu naprostou shodu.
Martin práskl dvířky skříňky a odešel na balkon kouřit, přestože už čtvrtým rokem všem tvrdil, že přestal. Lucie zůstala stát v kuchyni. Na stole ležel účet za „prémiové krmivo“, složenka za Adamův kroužek, nákupní seznam popsaný jejím drobným písmem a telefon, na kterém svítila zpráva od Kateřiny: „Mami, hlavně se kvůli tomu nehádejte. Fakt si můžu půjčit od holek.“
Lucie odepsala: „Nepůjčuj si. Uč se.“ A v tu chvíli ucítila, jak se v ní zvedá suchý, ostrý hněv. Ne ten hlasitý, při kterém létají talíře a dveře se bouchají tak, že se třese sklo. Horší druh. Vztek, který si pečlivě zapne knoflíky, umyje hrnky, zkontroluje synovi úkoly a v noci pak leží s otevřenýma očima a místo oveček počítá cizí křivdy.
V sobotu se Martin rozhodl, že všem předvede svou domácí soběstačnost, a dobrovolně se přihlásil k přípravě večeře.
— A bez tvých rad, — oznámil předem. — Umím si poradit sám.
— Když umíš, tak vař. Jen potom umyj sporák. Mastnota na obkladech se nepočítá jako výzdoba.
Nakoupil vepřové, sáček mražené zeleninové směsi a omáčku „po gruzínsku“. Po dvaceti minutách se z kuchyně linula vůně připáleného česneku a mírné katastrofy.
— Lucko! — zavolal. — Solí se maso předem, nebo až potom?
— Záleží na tom, v které fázi ho chceš zničit.
— Ha ha, strašně vtipné.
— Martine, říkal jsi bez rad.
— Já se neptám na recept. Jen ověřuju technologický postup.
— Technologicky už jsi z vepřového vyrobil podrážku. Sůl už mu neublíží.
Beze slova zavřel kuchyňské dveře. O deset minut později vyšel do chodby Adam, nasál vzduch a zeptal se:
— Tati, to bude večeře, nebo požární cvičení?
— Budeš jíst, co dostaneš.
— Já se jen snažím zjistit, jestli se to má žvýkat, nebo předložit jako důkazní materiál.
Nakonec jedli vepřové s kečupem, hodně mlčeli a chroupali mrkev, která nestihla změknout. Lucie snědla dvě sousta, zdvořile poděkovala a nalila si kefír.
— Ty to děláš schválně, že jo? — zeptal se Martin.
— Co dělám schválně?
— Tváříš se, že se to nedá pozřít.
— Martine, já se netvářím. Já si chráním zuby. Slevu v ordinaci sice mám, ale na takovou hloupost bych ji plýtvat nechtěla.
— Ale snažil jsem se.
— Snaha je hezká věc. Jenže večeře není slohovka v páté třídě. Žaludek známku za snahu nedává.
Chtěl jí něco odseknout, už měl odpověď na jazyku, ale nakonec ji spolkl. Podíval se na pánev, na mastné kapky na dlaždičkách, na dřez nacpaný nádobím, a najednou unaveně pronesl:
— Ty tohle řešíš každý den?
— Co přesně?
— Co koupit, jak to uvařit, aby toho bylo dost, aby se nic nevyhodilo, aby to všichni jedli a aby ještě něco zbylo na zítra.
— Ale kdepak. Někdy přemýšlím, jak utéct do lesa a bydlet s veverkami. Ty si aspoň sbírají oříšky samy.
Skoro se usmál, jenže vtom mu zazvonil mobil. Martin mrkl na displej a hovor okamžitě odmítl.
Lucie si toho všimla.
— Kdo to byl?
— Z práce.
— V sobotu večer?
— Máme tam montéry, co jsou úplně mimo. Pořád se na něco ptají.
Telefon se znovu rozechvěl. Martin ho popadl a vyšel na chodbu před byt.
Lucie za ním nešla. Nebyla ten typ ženy, která přikládá ucho ke dveřím. Stačil jí jeho výraz. Tak se netváří muž, kterému volají popletení montéři. Tak se tváří muž, kterému někdo připomíná dluh, lež nebo ženu, jejíž jméno je doma bezpečnější nevyslovovat.
Vrátil se asi za pět minut.
— Všechno v pořádku? — zeptala se.
— Jo.
— Montéři už pochopili?
— Pochopili.
— To u vás hloupí lidé chytají rozum dost rychle.
— Lucko, nezačínej.
— Já nezačínám. Jen si ukládám do paměti.
Podíval se na ni ostražitě.
— Co si ukládáš?
— Tón hlasu.
— Měla bys dělat vyšetřovatelku.
— Ne. Vyšetřovatelé za to dostávají plat. Manželky to dělají zadarmo, z lásky a z bezvýchodnosti.
Po tom telefonátu se v Martinovi něco přelomilo. Na odděleném rozpočtu trval ještě tvrdohlavěji, ale jeho veselá bojovnost se vytratila. Přestal se naparovat, už nemával přede všemi uzeným bůčkem, nerozvíjel teorie o spravedlnosti a přestal říkat „moje peníze“ s tím důrazem, který dřív používal. Začal počítat drobné, odmítal kávu na benzince a do práce si nosil namazané chleby. Připravoval si je sám: krajíc, sýr, okurka, kolečka salámu nakrájená tence jako urážka.
Lucie ho pozorovala a mlčela. Jenže ticho v rodině bývá někdy děsivější než hádka. Hádka alespoň ukáže, odkud rána přišla. Ticho nechá modřinu uvnitř.
V pondělí našla v kapse jeho bundy lístek ze zastavárny. Nehledala ho. Jen před praním vysypávala drobné. Na papírku stálo: „zástava — zlatý pečetní prsten, vyplacená částka — 4 500 Kč.“
Ten prsten dostal Martin od otce, když nastoupil do své první pořádné práce. Byl těžký, nevkusný, s tmavým kamenem, ale Martin si ho opatroval. Bral si ho jen výjimečně, na svatby a pohřby. Lucie stála u pračky a zírala na účtenku tak dlouho, dokud se z vedlejšího pokoje neozvalo Adamovo volání:
— Mami, kde máme nabíječku od notebooku?
— Podívej se v pokoji.
Hlas jí vyšel rovný. Až nepřirozeně rovný.
Večer položila lístek před Martina na stůl.
— Vysvětli mi to.
Zbledl.
— Ty mi prohledáváš kapsy?
— Já peru. To je jiná činnost. Vysvětluj, Martine.
— Je to můj prsten.
— Neptala jsem se, čí je. Ptala jsem se proč.
— Potřeboval jsem peníze.
— Na co?
— Na osobní věc.
— Kvůli osobní věci jsi dal do zástavy památku po otci?
— Lucko, netlač na mě.
— Já ještě nezačala tlačit. Zatím jsem jen položila papír na stůl. Tlačit začnu, až mi dojde, že lžeš.
Sedl si a promnul si obličej dlaněmi.
— Nemůžu ti to říct.
— Dobře. Tak ti nabídnu možnosti. Za prvé: kreditka. Za druhé: ženská. Za třetí: namočil ses do nějaké pitomosti. Za čtvrté: všechno dohromady, protože život rád šetří čas.
— Žádnou ženskou nemám.
— To je skoro škoda. Ženská by aspoň vysvětlila cizí parfém. Tady to ale smrdí levnou zastavárnou a tvojí zbabělostí.
— Dávej si pozor na slova.
— A ty si dávej pozor na dluhy.
Udeřil dlaní do stolu.
— Co ty o tom víš? Myslíš, že jsem s tím vším začal jen tak? Že mě baví počítat roličky toaletního papíru a kupovat si zvlášť mýdlo? Nejsem idiot, Lucie!
— Tak se jako idiot přestaň chovat a řekni pravdu.
Mlčel.
— Martine.
— Nemůžu.
— Nemůžeš, nebo nechceš?
— Nechci tě do toho zatahovat.
Lucie se krátce, zle zasmála.
— Žijeme spolu dvaadvacet let, máme dvě děti, společnou hypotéku, kočku, která jí líp než někteří lidé, a balkon zarovnaný tvými prkny „kdyby se někdy hodila“. Kam přesně mě ještě chceš nezatahovat? Já už v tom dávno jsem. Stojím uprostřed toho všeho s hadrem v jedné ruce a účtenkami v druhé.
— Lucko…
— Kdo ti volal v sobotu?
— Na tom nezáleží.
— Záleží.
— Máma.
Lucie ztuhla.
— Tvoje matka?
— Ano.
— Ta tvoje matka, která mi před třemi měsíci oznámila, že „synovi beru vzduch“?
— Ano, moje matka. Nezačínej s ní.
— Já s ní ještě nezačala. Proč volala?
— Potřebovala vyšetření. Placené. Potom léky. Pak se ukázalo, že jí sousedka doporučila nějakého doktora v soukromém centru. Šla tam. Tam jí řekli všechno možné, vyděsila se. Potřebovala peníze. Dal jsem jí je.
— Kolik?
— Nejdřív dva a půl tisíce.
— A potom?
— Potom ještě tři tisíce sedm set padesát.
— A pak jsi zastavil prsten.
— Jo.
Lucie si pomalu sedla proti němu.
— Takže místo abys přišel a řekl: „Lucko, máma potřebuje pomoc,“ sehrál jsi doma divadlo o finanční nezávislosti?
— Ty bys spustila.
— Co bych spustila?
— Že s námi manipuluje. Že zase tlačí na soucit. Že máme Kateřinu, Adama, hypotéku. Že placení lékaři jsou tahání peněz z lidí. Že má jít nejdřív normálně k doktorovi.
— Jinými slovy bych řekla rozumné věci.
— Řekla bys to tak, jako bych byl malý kluk, který nese mamince poslední bonbon.
— A co jsi teď? Dospělý muž, který zastavil vzpomínku na vlastního otce a lhal manželce, protože by se maminka mohla urazit?
— Je nemocná!
— Čím?
— Srdce. Tlak. Motá se jí hlava.
— Jaká je diagnóza?
— Nejsem doktor.
— Viděl jsi nějaké zprávy?
— Říkala mi…
— Martine, je jí sedmdesát. Mluvit umí výborně. Hlavně když potřebuje peníze.
— Dost!
— Ne, dost nebude. Protože naše dcera seděla bez notebooku, synovi se má zaplatit kroužek a ty jsi mezitím krmil soukromou kliniku, kde tvé matce možná jen prodali strach. A celé jsi to schoval za oddělený rozpočet, abych neviděla díru.
Zatnul pěsti.
— Ty ji nenávidíš.
— Nenávidím? Ne. Já jsem unavená z toho, že ti zavolá, rozpláče se, a ty pak přijdeš domů a hraješ si na ministra financí. Už mě nebaví být ta špatná jen proto, že umím počítat. Jsem unavená, Martine. Strašně.
Odvrátil se k oknu.
— Je sama.
— Sama není. Má syna. Jenže ten syn se z nějakého důvodu rozhodl, že manželka není člověk vedle něj, ale překážka mezi ním a matčiným dramatem.
V předsíni zavrzaly dveře. Adam stál bosý, v vytahaném tričku.
— Zase babička? — zeptal se potichu.
Martin se prudce otočil.
— Proč nespíš?
— Protože řvete tak, že se Zuzana Míkaová schovala pod vanu. Tati, babička volala i mně.
Lucie se podívala na syna.
— Kdy?
— Ve čtvrtek. Prosila mě, ať vám nic neříkám. Řekla, že potřebuje peníze na kapačky a že táta je už tak po uši v dluzích. Poslal jsem jí pět stovek. Ty, co jsem si šetřil na tenisky.
Martin jako by se propadl do židle.
— Adame…
— Myslel jsem, že je jí fakt zle. Brečela. Říkala: „Ty jsi přece můj dospělý vnouček, ty to pochopíš.“ Tak jsem to pochopil. A teď chodím ve starých botách, co smrdí jako sklep po dešti.
Lucie zavřela oči.
— Martine, zítra jedeme za tvojí matkou. Všichni. A podíváme se na papíry.
— Ona nemá ráda, když se na ni takhle najede.
— A já nemám ráda, když někdo dojí mého syna jako bankomat s akné.
— Mami, akné už skoro nemám.
— Teď není vhodná chvíle na dermatologii.
Druhý den vyrazili do starého paneláku na okraji města. Tchyně, Helena Navrátilová, jim otevřela v županu a s hlasem churavějící císařovny.
— Tak jste se tedy dostavili, revizoři.