— Martínku, já tě přece prosila, ať Lucii zbytečně nerozrušuješ. Ona má pokaždé výraz, jako by přišla zavřít samoobsluhu kvůli hygienické kontrole.
Lucie si beze spěchu zula boty.
— Heleno Navrátilová, ukažte nám lékařské zprávy.
— Jaké zprávy? Mám tlak. Je mi zle. V noci nespím.
— Papíry od doktora.
— Proč se mnou mluvíš jako vyšetřovatelka? Mám syna, ten mi věří.
— Máte taky vnuka. Adam vám poslal dvě tisícovky. To bylo taky na léčbu, nebo už šlo o dobročinnou sbírku na podporu vaší úzkosti?
Helena zrudla.
— Adam chtěl babičce pomoct sám od sebe!
Adam, schovaný napůl za Luciinými zády, se ozval:
— Babi, řekla jsi mi, že se možná nedožiješ rána.
— To jsem myslela obrazně!
— O půlnoci se mi obraznost chápe dost špatně.
Martin zůstal stát uprostřed předsíně. Vypadal jako člověk, který přiběhl zachraňovat tonoucího, a teď zjistil, že dotyčný sedí na břehu, suší si ručník a prodává lístky na vlastní záchranu.
— Mami, — pronesl dutě, — kde jsou účtenky? Kde je doktor?
— Martínku, ty mi nevěříš?
— Věřím. Proto se ptám.
— Vidíš, kam to tvoje žena dotáhla? Vlastní syn po mně chce vyúčtování.
— Ne Lucie, — řekl Martin. — Zastavárna. Dal jsem tam tátův pečetní prsten.
Helena Navrátilová zmlkla. Na kratičký okamžik jí přes tvář přeběhlo něco skutečného. Ne nemoc, ne sehraná slabost, ne dramatická póza. Strach.
— Proč? — vydechla skoro neslyšně.
— Abych ti mohl dát peníze.
— Ty jsi hlupák, Martine.
Lucie suše poznamenala:
— Je hezké, když se rodina aspoň v něčem shodne.
Helena dosedla na stoličku u botníku.
— Ty peníze nešly na kliniku.
— A kam tedy? — zeptal se Martin.
Mlčela a mnula mezi prsty okraj županu.
— Mami.
— Milanovi.
— Jakému Milanovi?
— Mlynářovi. Sousedovi ze třetího patra. Jeho syn se dostal do potíží. Rozbil auto. Potřeboval rychle půjčit. Slíbil, že to vrátí.
Lucie se pomalu obrátila k Martinovi.
— Tak tady ho máme. Soukromé kardiologické centrum Milana Mlynáře.
— Mami, to myslíš vážně? — Martin mluvil tak tiše, až to znělo hůř než křik. — Ty sis ode mě brala na léky a posílala to sousedovi?
— On je dobrý člověk.
— Dobrý člověk si půjčuje od důchodkyně, která pak tahá peníze ze syna?
— Plakal.
— V téhle zemi pláče půlka chlapů pokaždé, když potřebuje cizí peníze.
— On to vrátí.
— Kdy?
— Až prodá garáž.
Lucie přimhouřila oči.
— Milanova garáž existuje asi ve stejné dimenzi jako vaše vyšetření, že?
Helena prudce zvedla hlavu.
— Takhle se mnou mluvit nebudeš.
— A vy nebudete lhát mému muži a mému synovi. Nejsme bohatí. Nejsme ropný vrt v domácích pantoflích. Každý měsíc u nás vypadá jako úniková hra: zaplatit hypotéku, nakrmit rodinu, nezbláznit se, koupit dítěti boty a tvářit se, že život je v normě. A vy jste si k tomu všemu otevřela malé domácí divadlo, protože Milan uměl hezky vzlykat.
Martin přešel k oknu.
— Jdu za ním nahoru.
— Nechoď, — vyhrkla Helena příliš rychle. — Je v práci.
— O víkendu?
— Má směny.
Lucie vytáhla mobil.
— Adame, zajdi k sousedům a zeptej se, kde je Milan ze třetího.
— Lucie, netahej do toho kluka, — namítl Martin.
— Už v tom je. Stal se účastníkem finanční pyramidy. Ať aspoň vidí, jak vypadá bez barevné prezentace.
Adam byl zpátky za pět minut.
— Milan odjel. Sousedka říkala, že včera mu stěhováci vynášeli gauč a dneska ráno nastoupil s nějakou ženskou do taxíku. A ještě říkala: „Vyřiďte Heleně, že dluží všem.“
Helena si zakryla obličej dlaněmi.
Martin se posadil. Dlouho neřekl ani slovo. Pak se zeptal:
— Kolik jsi mu dala?
— Nepočítala jsem to.
— Kolik, mami?
— Třicet sedm.
— Ode mě dvacet pět. Od Adama dvě. Kde jsi vzala zbytek?
— Ze svého důchodu. A prodala jsem náušnice.
— Tátovy?
— Byly moje!
— Táta ti je dal ke čtyřicátinám.
Rozplakala se. Tentokrát už v tom nebyla obvyklá kulatá herecká melodie, žádné načasované zavzlykání. Byl to ošklivý, starý pláč. Takový, který člověka nezdobí a nic mu nevyjedná. Lucie se na ni dívala a necítila vítězství. Vítězství je, když dokážete, že máte pravdu. Jenže tady ta pravda ležela uprostřed místnosti jako rozbitá sklenice marmelády. Lepila, špinila a sladké na ní už nebylo vůbec nic.
— Heleno Navrátilová, — řekla tišeji, — proč jste to neřekla rovnou?
— Protože byste mi řekli, že jsem stará kráva.
— To si myslím i teď. Jenže kdybyste to řekla hned, měli bychom policii, oznámení a svědky. Ne zastavárnu a peníze od dítěte.
Helena zvedla oči.
— Policii? Vždyť on slíbil…
— Odstěhoval se, — přerušil ji Martin. — Sliby odjely s ním taxíkem.
Na služebně strávili tři hodiny. Policista ve službě je poslouchal s unaveným výrazem, vzdychal, ťukal do klávesnice jedním prstem a opakoval:
— Takových Milanů nám každý panelák vyprodukuje hned několik. Oznámení přijmeme, ale sami chápete.
Lucie mu odpověděla:
— Chápeme hlavně to, že když se neudělá nic, natáhne ještě další tři důchodkyně.
Martin mlčel. Adam seděl vedle Heleny a podal jí lahev s vodou.
— Babi, napij se.
Vzala ji.
— Zlobíš se na mě?
— Jo. Ale pořád jsi moje babička. Jen ti už nebudu posílat peníze, dokud to máma nezkontroluje. Nic osobního, finanční bezpečnost.
Helena popotáhla.
— Celý po Lucii.
— Aspoň někdo v téhle rodině se vyvíjí, — poznamenala Lucie.
Večer se vrátili domů. Byt je přivítal směsí kočičího krmení a pánve, která měla být umytá už včera. Zuzana Míkaová vyšla z pokoje, přejela je všechny pohledem a hlasitě zamňoukala jako předsedkyně kontrolní komise.
Martin si svlékl bundu.
— Zítra ten prsten vyzvednu.
— Za co? — zeptala se Lucie.
— Prodám motor od člunu.
— Ten, který se už tři roky chystáš opravit?
— Ten.
— Vždyť jsi ho koupil rozbitý.
— Proto ho prodám levně. Ale prodám.
— Martine.
— Co?
— Nedělej hrdinství ze šrotu. Nejdřív sepíšeme dluhy. Kreditka, zastavárna, notebook Kateřiny Čermákové, Adamovy boty. A pak se rozhodne.
Podíval se na ni skoro provinile.
— Ty to zase celé vyřešíš?
— Ne. Vyřešíme to my. To je obrovský rozdíl, i když tobě to dřív připadalo jen jako kosmetická úprava.
— Fakt jsem měl pocit, že mě jenom kontroluješ.
— Taky jsem tě kontrolovala. Protože se chováš jako člověk, který je schopný koupit kočce prémiové granule, aniž by se zeptal kočky.
— To je fér.
— Ale já nechci být tvoje matka, Martine. Jednu už máš a myslím, že nám všem bohatě stačila.
Posadil se ke stolu.
— Bál jsem se, že řekneš: „Můžeš si za to sám.“
— Říkám: můžeš si za to sám. Ale neznamená to, že si půjdu uvařit čaj a budu se dívat, jak se topíš. Znamená to jen, že odteď vesluješ se mnou. Nesedíš na zádi a nepronášíš projevy o svobodě.
Adam položil na stůl staré tenisky.
— Když už máme večer přiznání, tak tady. Odlepuje se podrážka. Lepil jsem ji vteřiňákem, pak jsem šlápl na igelitku a od té doby pravá bota při zatáčení šustí.
Martin vzal tenisku do ruky.
— Zítra koupíme nové.
— Ze společných?
Lucie řekla:
— Z rodičovských. To je taková starověká měna, která se nedělí napůl. Prostě musí být.
Martin přikývl.
— Koupíme. A Kateřině doplatíme opravu. A mámě… mámě nastavíme hranice.
— Jaké hranice? — zpozorněla Lucie.
— Ne finanční. Lidské. Když zavolá, budeme to řešit spolu. Jakékoli peníze až po papírech. A žádné „Lucii to neříkej“.
— To jsi měl vyslovit tak před deseti lety.
— Lepší pozdě než po druhém Milanovi.
Martinovi znovu zazvonil telefon. Na displeji svítilo: „Máma“.
Podíval se na Lucii.
— Dej to nahlas, — řekla.
Stiskl tlačítko.
— Martine, — ozval se hlas Heleny Navrátilové. — Přemýšlela jsem. Mám vkladní knížku. Není tam moc. Šetřila jsem si to na pohřeb.
— Mami…
— Nepřerušuj mě. Na pohřeb si ještě našetřím, nikam nespěchám. Zítra to vyberu a vrátím vám Adamovy dvě tisícovky. A tobě aspoň část. A Lucii… vyřiď jí…
Lucie se naklonila k telefonu.
— Poslouchám.
Helena chvíli mlčela.
— Děkuju, že jsi mě nedorazila.
— Nejsem lidumil. Jen už mi na dorážení nezbyla síla.
— A díky za to oznámení. Sama bych tam nešla. Styděla jsem se.
— Stydět se má člověk ve chvíli, kdy nic neudělá a dál lže.
— Pochopila jsem.
Martin hleděl na mobil, jako by matčin hlas slyšel poprvé bez velitelského nátěru.
— Mami, zítra přijedu. Ale bez divadla, jo?
— Pokusím se.
— A změř si tlak.
— Už jsem si ho změřila. Je normální.
Lucie si to nedokázala odpustit:
— Vidíte? Trestní oznámení dělá s cévami divy.
Helena nečekaně odfrkla.
— Ty máš jazyk jako struhadlo, Lucie.
— Zato mrkev do polévky bych s ním měla hotovou hned.
Po hovoru nastalo ticho. Ne klid, to ještě ne. Ke klidu měli daleko. Ale aspoň to bylo poctivé ticho, bez kouře, bez mlžení a bez hraných mdlob. Lucie vytáhla zápisník, ten samý, do kterého obyčejně psala „mléko, vejce, pohanka, žárovky“, a nahoru napsala: „Plán záchrany tonoucích“.
Martin si sedl vedle ní.
— Napiš: kreditka čtyřicet dva.
Lucie zvedla hlavu.
— Říkal jsi „trochu“.
— Lhal jsem.
— Vidím pokrok. Pokračuj.
— Zastavárna osmnáct i s úroky. Kateřině zbývá pět. Adamovi boty. Máma… tam zatím nevíme.
— Celkem?
— Hodně.
— Hodně není číslo. Čísla jsou děsivější, ale aspoň nelžou.
Počítali skoro do půlnoci. Martin poprvé uviděl rodinný rozpočet ne jako záhadnou propast, do které jeho žena hází výplatu, ale jako oprýskanou loďku, v níž se každý měsíc objeví nová díra a někdo do ní musí strčit prst. Tady kroužek. Tam léky. Tady zdražilo jízdné. Tam škola zase vybírá na ostrahu. Tady očkování pro kočku. Tam dcera napíše: „Mami, já počkám,“ a člověku se z toho nechce být na dítě pyšný, ale jít hlavou proti zdi, protože děti nemají „počkávat“ na následky dospělácké hlouposti.
— Lucie, — řekl nakonec, — já jsem to nevěděl.
— Věděl. Jen ses nedíval.
— To je horší?
— Je to pravdivější.
Dlouho seděl beze slova. Potom vytáhl z kapsy platební kartu a položil ji před ni.
— Společná?
— Ne, — odpověděla Lucie.
Zarazil se.
— Proč?
— Protože i starý systém byl špatně. Ty jsi mi odevzdal peníze a tím sis umyl ruce. Já jsem je vzala a stala se zlou dispečerkou provozu. Takhle už to nebude.
— Tak jak?
— Bude společný účet na společné výdaje. Oba do něj uvidíme, oba budeme platit, oba budeme plánovat. A oba budeme mít i vlastní peníze. Bez ponižování a výslechů. Ale dluhy, pomoc rodičům a větší nákupy se budou probírat. Ne žádat o povolení. Probírat. Chápeš ten rozdíl?
— Snažím se.
— Snaž se rychleji. Hypotéka na tvůj osobnostní růst čekat nebude.
Unaveně se pousmál.
— Jsi zlá.
— Jsem vyčerpaná. To si lidi často pletou.
Druhý den Martin prodal motor. Za směšnou částku, ale prodal ho. Potom šli spolu do zastavárny. Pečetní prsten se mu vrátil do ruky.