„Co se tu proboha děje, synku? Proč je vyražený zámek a proč je rozbité okno? To snad ten nevychovaný spratek udělal takový nepořádek?“ zaječela tchyně.
„Ty nevděčnice jedna! Ty k ničemu!“ Dagmar Vaceková vpadla do bytu jako vichřice a bez ohledu na cokoli odstrkovala všechno, co jí stálo v cestě. Její pronikavý, ostrý hlas se rozléhal úzkou předsíní. „Já to věděla! Od začátku jsem říkala, že tohle nemůže dopadnout dobře!“
Jenže odkud se ten výbuch vzal? Co se vlastně odehrálo během té jediné hodiny, než se tchyně znovu přihnala do jejich života s další dávkou obvinění?
Stalo se to takhle.
Tereza Nováková stála uprostřed obývacího pokoje a hleděla na střepy. Velké kusy skla i drobné úlomky byly rozházené po parketách, jako by někdo rozsypal ledové slzy. V okně zela černá prázdnota a dovnitř se jí dral studený říjnový vítr, neúprosný a štiplavý.
Záclona narážela do rámu a vydávala tlumené pleskavé zvuky. Zámek u dveří visel nakřivo už jen na jediném šroubu. Bylo jasné, že se ho někdo pokoušel vypáčit, surově, bez jakékoli opatrnosti.
Tereza neplakala. Slzy jí došly už ráno, ve chvíli, kdy Pavel Blažek odešel a práskl za sebou dveřmi tak silně, až se otřásly stěny. Teď v ní zůstalo jen prázdno. Těžké, mokré a dusivé jako nasáklý písek.
„Co se tu děje, synku? Proč je vyražený zámek a rozbité sklo? To snad ten nevychovaný spratek způsobil celý tenhle binec?“ Přesně tak měla Dagmar za pár minut začít svou tirádu. Tereza o tom ale ještě neměla tušení. Nevěděla, že Dagmar Vaceková už sedí ve své staré škodovce a žene se k nim.
A už vůbec netušila, že sousedka Jana Krejčíová, věčná sběratelka cizích neštěstí, jí mezitím stačila zavolat a zadýchaně, skoro se dusíc rozhořčením, oznámit:
„U nich se děje něco hrozného! Rány, křik, sklo! Určitě zase ta vaše snacha vyvádí!“
Tereza klesla na pohovku, kterou s Pavlem vybírali před pěti lety. Tehdy jí připadalo, že před sebou mají klidný život. Tehdy se na ni Pavel díval tak, jako by na celém světě neexistoval nikdo jiný. A teď?
Přejela si dlaní po obličeji. Tvář ji pořád pálila na místě, kde ji… ne, neuhodil ji. Jen ji odstrčil, když se mu snažila zastoupit cestu ke dveřím.
„Uhni, Terezko! Už toho mám dost!“ zavrčel tehdy. V očích měl něco cizího, něco, co v nich nepoznávala. Únavu? Vztek? Lhostejnost? Nedokázala to rozlišit.
„Já za to nemůžu,“ zašeptala do ticha. „Opravdu jsem to neudělala já…“
Kdo ji ale mohl slyšet? Okno nerozbila ona. Zámek také nezničila. To všechno měl na svědomí Martin Tesař, Pavlův starší bratr, který se před dvěma hodinami přivalil do bytu opilý, s červenýma očima, a začal na ni tlačit, aby mu „rychle půjčila nějaké peníze“.
Tereza odmítla. Peníze neměli nazbyt a Pavel jí sám zakázal dát bratrovi byť jediný halíř poté, co naposledy propil jejich úspory. Martin se okamžitě rozzuřil. Začal řvát a zasypal ji sprostými nadávkami.
Pak se jí pokusil vytrhnout kabelku z ruky. Uvnitř měla sedm set padesát korun, peníze na jídlo a složenky. Tereza se bránila. Martin do ní strčil, ona upadla a loktem narazila do konferenčního stolku. Váza s umělými květinami se převrátila a skutálela se po podlaze.
Od té chvíle se všechno slilo do jednoho rozmazaného zmatku. Pavel se vrátil domů dřív, než měl, protože ho šéf pustil z práce. Sotva vešel, uviděl před sebou scénu: opilého bratra, manželku sedící na zemi a střepy rozbité vázy kolem nich. Místo aby se pokusil zjistit, co se stalo, obořil se rovnou na Terezu.
„Ty jsi ho zase vyprovokovala?! To ses s ním nemohla bavit normálně?“
Martin Tesař okamžitě pochopil, odkud vítr fouká, a nasadil roli ukřivděné oběti.
„Pavle, brácho, chtěla mě vyhodit! Řekla, že tady pro mě není místo! Vlastního bratra by nechala stát na ulici!“
Tereza se snažila vysvětlovat. Jenže Pavel ji neposlouchal. Byl na její straně vždycky — jen do chvíle, kdy se věc netýkala jeho vlastní rodiny. Jeho matky. Jeho bratra. Jakmile šlo o ně, Tereza se pro něj automaticky stávala cizím člověkem.
„Ty jsi pořád proti mojí rodině!“ vybuchl a v té větě bylo tolik nashromážděné hořkosti, až se Tereze sevřel hrudník. „Máma má pravdu. Jsi sobecká!“