Martin se jen křivě zazubil a vratkým krokem zamířil ke dveřím. Pavel šel za ním — vyprovodit ho, utišit, jako pokaždé. Tereza zůstala v bytě sama. Sesunula se na podlahu a seděla tam bez hnutí, s pohledem upřeným někam do prázdna.
Když se Pavel vrátil, ještě jednou se pokusila promluvit. Klidně. Bez křiku, bez slz, bez výčitek. Popsala mu, jak se všechno skutečně odehrálo. On ale jen mávl rukou.
„Už dost, Terezo. Jsem unavený. Martin je můj bratr. Neudělal to ze zloby. Má prostě těžký život.“
Jistě. Zato ona ho má nejspíš jako procházku růžovým sadem.
V tu chvíli se v ní něco přepnulo. Nezlomilo se to, spíš jako když někdo cvakne vypínačem. Pomalu vstala, zadívala se manželovi přímo do očí a tichým, ale pevným hlasem řekla:
„Jestli mi nevěříš, k čemu ti vlastně jsem?“
Pavel na okamžik znejistěl. Pak se mu čelo stáhlo do zamračené vrásky.
„Nezačínej. Nemám na to náladu.“
„A myslíš, že já ji mám?“ Hlas se jí zachvěl, ale hned se ovládla. „Pavle, tvůj bratr rozbil okno. Chtěl si vzít naše peníze. Proč stojíš za ním, a ne za mnou?“
„Protože ty všechno nafukuješ!“ vyjel na ni. „Martin žádné okno nerozbil!“
„Uhodil pěstí do rámu, když jsem zavřela dveře! Podívej se tam. Sklo je vysypané!“
Pavel ztichl. Podíval se na střepy, potom na ni a znovu na rozbité okno. Nakonec jen unaveně mávl rukou.
„Vyřešíme to později. Musím si to srovnat v hlavě.“
A odešel. Prostě si vzal kabát a vyšel ven, jako by se nic nestalo. Nechal ji samotnou s vyraženým zámkem, rozbitým oknem a těžkým kamenem, který jí seděl uprostřed hrudi.
Tereza seděla a čekala. Na co, to by sama nedokázala říct. Možná doufala, že se Pavel vrátí, podívá se jí do očí a řekne: „Promiň, mýlil jsem se.“ Nebo že zavolá Martin a přizná pravdu. Nebo že se probudí a zjistí, že to celé byl jen protivný sen.
Místo toho se dveře prudce rozletěly a do bytu vtrhla Dagmar Vaceková.
„Co se to tady děje, synku? Proč je zámek zničený a proč je rozbité sklo? To snad tahle nevychovaná husa udělala takový binec?“ zaječela, aniž by Tereze věnovala jediný pohled.
Za ní vešel Pavel. Zachmuřený, mlčenlivý. Takže šel pro matku. Samozřejmě. Kam jinam by taky šel?
„Paní Vaceková, já jsem…“ začala Tereza, ale tchyně ji okamžitě usekla.
„Mlč! Já už vím všechno! Jana Krejčíová mi to řekla. Vyhodila jsi Martina a ještě jsi ho ponížila! Nepustila jsi do domu vlastního bratra svého manžela!“
„Byl opilý a chtěl po mně peníze!“ vyhrkla Tereza.
„Tak jsi mu je měla dát! Rodina je rodina!“ přiblížila se k ní Dagmar a Tereza teď jasně viděla její tvář, zkřivenou samolibým rozhořčením. „Uvědomuješ si vůbec, co děláš? Rozbíjíš naši rodinu! Odtrháváš od nás Pavla!“
Tereza se podívala na manžela. Stál opřený o stěnu, ruce zkřížené na prsou. Pohledem uhnul stranou.
„Pavle,“ oslovila ho tiše. „Řekni jí pravdu. Řekni, co se tu doopravdy stalo.“
Nastalo ticho. Vteřina. Druhá. Třetí.
Potom Pavel promluvil, aniž by zvedl oči od podlahy.
„Mami, nezačínej. My si to vyřešíme.“
Nezastal se jí. Nepostavil se vedle ní. Jen ustoupil stranou.
Dagmar Vaceková si odfrkla.
„Vyřešíte! Vidím, jak to tady řešíte!“ rozmáchla se rukou po místnosti. „Udělala tady spoušť! A proč? Protože má nesnesitelnou povahu! Já jsem Pavlovi říkala hned: neber si ji, budou s ní jen potíže. Ale on mě neposlouchal!“
Tereza stála na místě a uvnitř ní se začalo pomalu zvedat něco horkého. Nebyl to jen vztek. Bylo to víc. Prohlédnutí. Náhlé, krutě jasné pochopení. Takhle to bude pokaždé. Ať se stane cokoli, vina spadne na ni. Protože je to pohodlné. Protože Dagmar Vaceková už rozhodla a Pavel nemá odvahu jí odporovat.
„Víte, paní Vaceková,“ pronesla tiše a v jejím hlase zaznělo něco nového, chladného, „už mě unavuje pořád se omlouvat za věci, které jsem neudělala.“
Tchyně přimhouřila oči.
„Jak to mluvíš s matkou svého muže?“
„Tak, jak jste mě to tady naučili,“ narovnala se Tereza. „Vtrhnete mi do bytu, do mého vlastního domova, a začnete mě obviňovat, aniž byste si vyslechla jedinou větu. Váš syn stojí vedle a mlčí. Martin rozbil okno, dožadoval se peněz, a přesto jsem podle vás viníkem já. Jako vždycky.“
„Terezo, dost,“ ozval se Pavel. „Nezhoršuj to.“