„Nezhoršovat?“ otočila se k němu Tereza. „A co podle tebe právě dělám? Bráním se? To je špatně? Mám tu stát jako němá a nechat na sebe házet špínu?“
Pavel zatnul zuby. V očích se mu mihlo podráždění, ten známý záblesk, který u něj poslední měsíce vídala čím dál častěji.
„Máma má o nás strach,“ procedil mezi rty. „A ty z toho děláš divadlo.“
Tereza se pousmála. Krátce, hořce, skoro neznatelně.
„Divadlo. Jistě. Vždycky jsem to já, kdo vyvolává problémy.“ Došla k oknu a zadívala se na střepy v rámu. Studený průvan jí cuchal vlasy a ochlazoval rozpálené tváře. „Víš, Pavle, já jsem si opravdu myslela, že jsme tým. Že když se něco stane, postavíš se vedle mě. Jenže ty si pokaždé vybereš je.“
„To je moje rodina!“ vybuchl Pavel.
„A já jsem co?“ zeptala se tiše. „Náhodná návštěva?“
Dagmar Vaceková pohrdavě odfrkla.
„Vidíš to, synu? Chce tě poštvat proti nám! Přesně takhle se chová manipulátorka!“
„Manipulátorka,“ zopakovala Tereza pomalu, jako by to slovo převracela na jazyku. „Takže když chci, aby mě můj vlastní muž podržel, je to manipulace?“
„Chceš, aby si mezi námi vybíral!“ rozkřikla se tchyně.
„Ne. Chci jen, aby mě konečně viděl. Aby mě slyšel.“ Hlas se jí na okamžik zlomil. „Jenže on nechce. Je pro něj pohodlnější věřit, že za všechno můžu já.“
Pavel si nervózně prohrábl vlasy. Bylo na něm znát, že na tohle nebyl připravený. Tereza dřív vždycky ustoupila. Odešla do kuchyně, vyplakala se do polštáře a druhý den předstírala, že se nic nestalo. Jenže dnes se v ní cosi pohnulo jinak.
„Poslouchej,“ začal smířlivějším tónem, „uklidníme se. Okno necháme zasklít, zámek vyměníme. A na celé to zapomeneme.“
„Zapomeneme,“ zopakovala po něm jako ozvěna. „Jako vždycky. Jako jsme zapomněli na moje narozeniny, na které jsi nepřišel, protože tě maminka požádala o pomoc na chatě. Jako jsme zapomněli na tu cestu, kterou jsme zrušili, protože Martin nutně potřeboval peníze. Jako jsme zapomněli na…“
„Dost!“ zařval Pavel.
Tereza ztichla. Ne ze strachu. Spíš úžasem. Takovým hlasem na ni ještě nikdy nepromluvil.
„Teď mi budeš vytahovat všechny křivdy za posledních pět let?“ vyjel na ni. „To myslíš vážně?“
„A proč bych nemohla?“ odpověděla klidně. „Nebo mám opravdu pořád jen mlčet?“
Dagmar Vaceková spokojeně přikývla.
„Správně, Pavle, srovnej si ji. Úplně se ti utrhla ze řetězu.“
A právě v té chvíli Tereza pochopila, že to skončilo. Že je po všem. Mohla vysvětlovat, dokazovat, prosit, třeba donekonečna. Oni už si o ní dávno udělali obrázek.
Byla pro ně potížistka, hysterická a nevděčná snacha, která si neváží Pavla a rozvrací rodinný klid.
„Víte co,“ pronesla najednou zvláštně vyrovnaným hlasem, „udělejte si, co chcete. Opravte okno. Vyměňte zámek. Ale beze mě.“
Odešla do ložnice a ze skříně vytáhla tašku. Pavel ji sledoval očima, ale z místa se nepohnul.
„Kam si myslíš, že půjdeš?“ zeptala se podezíravě Dagmar Vaceková.
Tereza jí neodpověděla. Naházela do tašky první věci, které jí přišly pod ruku: džíny, svetr, kosmetickou taštičku. Prsty se jí třásly, přesto každý pohyb působil rozhodně.
„Terezo, počkej,“ ozval se konečně Pavel. „Nedělej to.“
„Právě že udělám,“ řekla přes rameno. „Tentokrát opravdu musím.“
„Sama víš, že je to hloupost.“
Vyšla z ložnice s taškou v ruce a podívala se na něj. Na muže, se kterým strávila pět let života. Na člověka, který jí kdysi nosil květiny jen tak, líbal ji na schodech před bytem a šeptal jí, že je jeho štěstí.
Kde byl ten Pavel teď? A existoval vůbec někdy?
„Hloupost je zůstávat tam, kde si tě nikdo neváží,“ odpověděla.
Tchyně se ušklíbla.
„Slyšíš, synu? Tohle je její pravá tvář! Sotva přijde první problém, hned utíká!“
Tereza se na ni podívala a smutně se usmála.
„První? Paní Vaceková, tohle je nejmíň stý. Možná tisící. Jen jsem je až doteď snášela.“
Vykročila ke dveřím. Pavel jí zastoupil cestu.
„Stůj. Musíme si promluvit.“
„O čem?“ zvedla k němu oči. „O tom, jak moc se mýlím? O tom, že se mám Martinovi omluvit za to, že mi rozbil okno? Nebo o tom, že bych měla poděkovat tvé matce za to, že mě nazvala drzou husou?“