„Kde jsou klíče od tvé chalupy? Moje máma tam bude bydlet,“ oznámil její partner tónem, jako by právě sděloval dávno dohodnutou samozřejmost.
Hana Tesařová narovnala ubrus a ještě jednou očima přejela prostřený stůl. Výročí. Kulaté, pětapadesát. Ve váze stály karafiáty, na stole voněl teplý salát, nechyběl sleď pod peřinou ani její vyhlášené lilkové závitky. Na sporáku tiše pobublával boršč, nad kterým Roman Tesař pokaždé ohrnoval nos. Tvrdil, že bez masa to „není jídlo“, přestože maso v něm samozřejmě bylo.
Na zazvonění čekala skoro jako školačka. A taky na ten slibovaný „zázrak“, o němž už dva týdny mluvil jen v narážkách: „Dostaneš dárek, na který jen tak nezapomeneš.“ Pokud by to byl prsten, konečně by přestala být pouhou družkou. Nepotřebovala pohlednici ani kytici navíc. Toužila po postavení. Po bouřlivém rozvodu před deseti lety pochopila až příliš dobře, že „partnerka“ není na žádném úředním papíře vlastně nikdo.
K operaci ji jako nejbližší nepustí, při dědictví stojí až někde na konci a její slovo nemá rozhodující váhu. Už jí nebylo pětadvacet. Nechtěla romantické fráze, chtěla klid, jistotu a zákonné uspořádání. Místo po boku muže, který ji bude nazývat manželkou, a ne „Hana Tesařová, se kterou žiju“.
Ozval se zvonek. Ve dveřích stáli Tomáš Blažek a Andrea Mlynářová, v rukou krabice a květiny.
„Mami, všechno nejlepší,“ objal ji Tomáš rychle, ale pevně. Byl vysoký, dvaatřicetiletý, pracoval jako inženýr v závodě na výrobu zdravotnické techniky. Už sedm let, bez stížností, podobně jako kdysi jeho otec v nejlepších letech. „Andrea prohlásila, že bez tartaletek není oslava.“
„Bez tartaletek opravdu není oslava,“ usmála se Andrea a zula si boty. Půvabná šestadvacetiletá učitelka na prvním stupni byla za Tomáše vdaná dva roky. I na podpatcích se pohybovala tak svižně jako děti o přestávce. „Hano Tesařová, kde máte mísy? Hned to naaranžuju. A dáme vařit čaj, ano?“
„Děkuju… vpravo na polici.“
Andrea už si mezitím uvázala zástěru, obratně nasekala bylinky, ohřála kuře, položila na stůl chléb a zkontrolovala svíčky. Nebyla to pomoc jen na oko. Bylo vidět, že jí opravdu záleží na tom, aby tchyni ulehčila.
„Tomáši,“ obrátila se Hana na syna, „jak to jde v práci? Nepřeháníš to?“
„U nás v Česku se šetří, však víš,“ mávl rukou. „Spíme pomalu na strojích. Neboj se. Ahoj, Romane.“
Roman Tesař vyšel z pokoje, kde do té chvíle seděl s telefonem. Čtyřicátník, štíhlý, s módním účesem, náušnicí v uchu a novými teniskami. Vždycky se držel trochu stranou. Tvrdil, že jako muž a „pán domu“ nemá v kuchyni co dělat, že jeho místo je v obýváku, u čela dění. Ve skutečnosti jen mačkal displej a komentoval pohyby ostatních.
„Vy pořád s tímhle jídelnovým jídlem…“ kývl k salátům. „Hano, nelítej tady tolik. Naservírujeme to a potom to uklidíš. Mám hlad.“
„Romane, pomoz aspoň odnést talíře,“ požádala ho mírně Andrea.
„My máme rozdělené role,“ protáhl pobaveně ústa. „Já, abych tak řekl, vítám hosty.“
Hana se právě chtěla usmát, když jí pohled sklouzl ke vchodovým dveřím. Na prahu, aniž by si sundala boty, se objevila Helena Mlynářová. Kostkovaný kabát, výrazná rtěnka, v ruce její „typická“ taška, kterou nesla skoro jako vyznamenání. Bývalá kadeřnice, dnes důchodkyně, pyšná na to, že „má pořád co dělat“. Na jubileum partnerky svého syna dorazila tak, jako by přišla dohlédnout, aby se „obchod století“ neuskutečnil bez ní.
„Tak jsem tady,“ oznámila a přejela přítomné zkoumavým pohledem. Zhodnotila stůl, u karafiátů se zašklebila. „Všechno nejlepší, Haničko. Nemohla jsem přece přijít s prázdnou. V takový den musím svého syna podpořit.“
„Děkuji, pojďte dál.“
U stolu bylo brzy hlučno. Tomáš vtipkoval a popichoval svou ženu přesně tak, aby ji rozesmál, ale neurazil.
„Andreo, nepřeháněj to,“ ukázal bradou na tartaletky. „Pak to budeš do července shazovat ve třídě.“
„V jaké třídě?“ nechápala Helena.
„Ve škole. Víc kalorií, víc dřepů,“ vysvětlil a mrkl na ženu.
Andrea se rozesmála a odfrkla si: „Tak mi sem pořád nestrkej tohle majonézové město.“
„Vy dva jste vážně povedená dvojice,“ řekla Hana a dívala se na ně s teplem v očích.
Roman zatím seděl pořád trochu stranou, jako režisér, který každou chvíli oznámí vrchol večera. V ruce už držel vidličku.