Vidličkou lehce poklepal o skleničku.
„Tak tedy,“ zvedl se a nasadil slavnostní, skoro až přehnaně vážný výraz, „nastal okamžik předání dárku.“
Hana se bála snad i mrknout. V hlavě se jí během vteřiny rozběhl malý film: Roman vytáhne sametovou krabičku, s úsměvem sundá z kroužku klíčů prsten, poklekne… Ani nezaregistrovala, jak Tomáš vedle ní polohlasem šeptl Andree: „Kdyby něco, chyť mámu.“ Romanovi nevěřil, bylo to na něm vidět, ale kvůli Haně si přál, aby se stal zázrak. Jenže dospělí muži na zázraky zpravidla příliš nesázejí.
Roman chvíli napínal ticho, jako by si tu scénu vychutnával, a potom vytáhl z tašky beztvarý balík. Šaty. Šedozelené, z hrubší „prodyšné“ pleteniny, s rolákovým límcem, spuštěnými rameny a délkou někam ke kolenům. Střih působil dojmem, že jeho hlavním úkolem je všechno schovat. Na cedulce se vyjímala výrazná nálepka: „Sleva 70 %“.
„Dlouho jsme vybírali,“ přikývla Helena. „Podívejte se na tu barvu. Praktická. Když se na tom udělá flíček, nikdo nic nepozná. A materiál taky není špatný, viskóza, žádná obyčejná umělina.“ Drze přejela prsty po látce a pak nakoukla na cenovku. „A hlavně — výhodná koupě. Se zlatou kartou to vyšlo jen asi na sedm set padesát korun. To jsem mimochodem zařídila já. Obchod Lady Comfort. Přesně pro vaši věkovou kategorii.“
Andrea zůstala stát jako přimražená. Tomáš zvedl sklenici ke rtům a na okamžik si za ní skryl obličej. Hana zbledla. Prsten se rozplynul jako fata morgána. Před očima měla už jen povislou látku, useknutou linii pasu a jediné slovo: věk. Jako by za ni odpovídala cizí ruka, pronesla:
„Děkuji. Je to velmi… praktické.“
„Mohla byste projevit trochu víc radosti,“ ozvala se Helena okamžitě. „Takový dárek ženy nedostávají každý den. Romane, řekni jí to taky.“
„Hano, nekaž večer,“ ušklíbl se Roman křivým úsměvem. „Vždyť jsem se snažil.“
Tomáš se podíval na matku.
„Mami, můžeme dát dezert,“ řekl rychle, jako by tím chtěl tu scénu odstřihnout.
Když hosté odešli, Hana šaty pečlivě pověsila do skříně, s tou úzkostlivou pořádností, jakou člověk někdy projevuje u věcí, které mu nepatří. Roman si poznámku neodpustil.
„Jsi nevděčná. Aspoň sis je mohla zkusit. Normální ženská by chlapovi za něco takového skočila kolem krku.“
„Já čekala zásnuby,“ odpověděla tiše a klidně. „Sám jsi říkal, že na to budu dlouho vzpomínat.“
„Prosím tě, co já mám společného s nějakým razítkem?“ odsekl. „Žijeme spolu, a tím to hasne. Mně to tak vyhovuje a tobě by mělo taky. Svatba znamená frontu na úřadě a při rozvodu dělení majetku. Chceš pak počítat talíře? Já ne. A moje bývalá mi navíc pořád leze na nervy. Nebudu se kvůli nikomu tahat po soudech.“
„Je to pohodlné,“ řekla Hana. „Hlavně pro tebe.“
„Nezačínej.“
Nezačala. Jen si to v sobě uložila.
O měsíc později se v Tomášově podniku rozjely „optimalizace“. Oddělení se zmenšilo na polovinu a jeho převedli na půl úvazku. Výplaty se zpožďovaly, prémie zmizely a vedlejší práce byla zakázaná. V pronajatém dvoupokojovém bytě začalo být těsno nejen prostorově, ale i finančně.
„Mami, zvládneme to,“ říkal Tomáš, jenže v očích mu běžely výpočty. „Andrea je šikovná, vzala si něco navíc v kroužku, ale jsou to drobné.“
Hana otevřela bankovní aplikaci a poslala mu větší částku. Udělala to v noci, kartu si předtím dobila hotovostí a syna požádala, aby o tom nemluvil. Roman si totiž pod záminkou „společného plánování rozpočtu“ vyžádal přehled jejích výdajů a z každé platby poslané Tomášovi pak vznikla přednáška.
Přesto něco vycítil.
„Říkal jsem ti, že dospělému chlapovi se nemá pomáhat,“ prohlásil ráno. „Ať se snaží. Jsme snad jeho sponzoři? My máme taky svoje plány. Chci si brzy pořídit auto, pamatuješ? Máma potřebuje větší a pohodlnější. Peníze jsou společná kasa. Nerozhazuj je.“
„Jsou to moje peníze, Romane,“ odpověděla tvrdohlavě Hana. „A je to můj syn. Rozhodnu si sama.“
„Žiju s tebou, takže rozhodujeme společně,“ sevřel rty do úzké čárky.
Hana jen přikývla. Večer ale znovu vybrala hotovost. Peníze dál putovaly svou tajnou cestičkou.
Když jí Tomáš jednou oznámil: „Andrea je těhotná,“ Hana se posadila a na chvíli zavřela oči. Neměla slov. Zůstalo v ní jen čisté, prosté štěstí.
„Panebože,“ zašeptala. „Děkuju. Pomůžu vám se vším.“
„Gratuluju,“ utrousil Roman chladně. „Ale hned na začátku si vyjasněme jednu věc.“