„Na kočárek ani na pleny dávat nebudu,“ pokračoval Roman tvrdě. „Máme myslet hlavně na sebe. A rozhodně nechci, aby mi tu doma řvalo dítě.“
Hana se na něj podívala klidněji, než se sama cítila.
„To dítě bude moje vnouče,“ řekla tiše. „A tenhle byt je můj domov.“
„Domov?“ ušklíbl se. „Zatím je to pořád byt, ve kterém bydlím i já. Na to laskavě nezapomínej.“
O několik dní později se Roman vrátil domů s výrazem člověka, kterému právě spadla do klína výhra. Spokojeně si sundal bundu a už ode dveří zahlásil:
„Mám novinu. Máma prodala byt. Vyšlo to úplně přesně. Teď má peníze na ruce, takže je nejvyšší čas pořídit auto. Už dlouho koukám po vyšším crossoveru. Na chalupu, k doktorům, do nemocnice… ideální věc.“
Hana strnula.
„Prodala byt?“ zopakovala pomalu. „Proč by to dělala?“
„Protože peníze někde na účtu jsou k ničemu,“ mávl rukou Roman. „Pořádné auto je jistota. A mimochodem, kde jsou klíče od domu po tvojí babičce? V komodě jsem je nenašel. S mámou jsme si říkali, že by se tam mohla nastěhovat. Čerstvý vzduch, zahrada, klid. A my bychom za ní mohli jezdit. Dává to smysl.“
Haně na okamžik vyschlo v krku. Dům po babičce stál necelou hodinu vlakem od města. Viděla před sebou staré jabloně, lípu u plotu i verandu, kde jako holka sedávala s knihou na kolenou. Byl to dům, který babička odkázala jí. Ne Romanovi. Ne jeho matce. A Hana už v duchu dávno věděla, komu bude patřit dál: Tomášovi a Andree. Tam by měli prostor, vzduch, zahradu. Andrea by těhotenství snášela mnohem klidněji než v přecpaném podnájmu.
„Klíče má Tomáš,“ odpověděla po chvíli vyrovnaně. „Ten dům je určený pro ně. Čekají dítě a budou potřebovat víc místa. S babičkou jsme o tom mluvily ještě za jejího života.“
Roman vytřeštil oči.
„A mě ses zeptat nemusela?“ vyjel na ni. „Co jsem tady podle tebe? Kus nábytku? O takových věcech se rozhoduje společně. Uvědomuješ si vůbec, kdo je v téhle domácnosti chlap? My už jsme s mámou měli plán…“
„Romane,“ přerušila ho Hana, „ty nejsi můj manžel. Svoje nákupy si plánuj, jak chceš. Ale můj dům znamená moje rozhodnutí. A jestli vaše rodina trvala na tom, aby Helena prodala byt, pak si teď musíte vyřešit, kde bude bydlet. Do babiččina domu se nestěhuje. O tom se nebudu dohadovat.“
V hlavě se jí náhle ozval hlas Michaely Řezníkové. Říkala jí to už první rok, když se Roman k Haně přisunul se čtyřmi taškami a dvěma krabicemi, jako by šlo jen o dočasnou návštěvu.
„Hani, poslouchej mě. Je pohodlný, to ano. Ale pohodlný chlap není totéž co spolehlivý chlap. Bude se tvářit, že se ti přizpůsobuje, dokud nepochopí, že se dá žít z tvých peněz. Nepřepisuj na něj vůbec nic. Je to vyžírka.“
Tehdy to Hana odbyla smíchem. Bála se zůstat zase sama a Roman jí připadal jako lék proti prázdnotě. Jenže ten lék byl levná náhražka, která nakonec spíš otrávila vzduch.
„Tak máma zůstane u nás,“ rozhodl Roman nakonec. „Pokoj tu je. Nemá kam jít. Přece nejsme hyeny.“
„Ne,“ řekla Hana. „V mém bytě bydlet nebude.“
„Ty ses zbláznila?“ zařval. „Chceš vyhodit starou ženskou na ulici? Chceš mě před lidmi zostudit? Sousedé si na nás budou ukazovat prstem!“
Hana neodpověděla. Beze slova odešla do ložnice, sklonila se k posteli a vytáhla zpod ní Romanův kufr. Ten samý, s nímž se k ní před třemi lety „jen na čas“ nastěhoval. Začala do něj skládat jeho košile, trička, nabíječky, tenisky, kšiltovky, lahvičky laciných vůní i staré účtenky, které si schovával kdovíproč. Krabici s činkami nechala být. Tu si odnese sám, jestli o ni bude stát. Z jedné igelitky na ni z loga obchodu zírala kreslená kočka.
Roman mezitím v kuchyni telefonoval matce. Displej mu poblikával u ucha a on schválně zvedal hlas, aby Hana slyšela každé slovo.
„Ona mě vůbec neposlouchá! Prober se, Hano. Máma nastydla, je potřeba se o ni postarat. Dej tomu chvíli. Něco vymyslíme.“
Pořád čekal, že povolí. Vždycky nakonec povolila.
Tentokrát ne.
Uběhlo několik hodin. V předsíni stály vedle sebe dvě velké tašky, kufr a čtyři balíky svázané provázkem. Když se ve dveřích objevila Helena Mlynářová, nejdřív překvapeně pohlédla na nahromaděné věci a potom dovnitř vtáhla svůj vlastní kufr.
Hana mezitím zavolala Tomášovi. Zapnula hlasitý odposlech, aby její slova slyšeli všichni.
„Synku, poslouchej mě. Dům je váš. Nastěhujte se tam. Zařiďte si ho, jak potřebujete. Se vším, co půjde, vám pomůžu.“
„Mami…“ Tomášův hlas se okamžitě rozzářil, i když se obvykle snažil držet emoce na uzdě. „Děkuju. Ani nevíš, jak moc nám tím pomáháš.“
„Vím,“ odpověděla Hana.
„Hano Tesařová,“ ozvala se vzápětí Andrea, protože to už nevydržela a skočila do hovoru. „Já brečím štěstím. Opravdu děkujeme. Budeme se o všechno starat, slibuju. Už jsme začali čistit kuchyň, já umyju okna, Tomáš přidělá police. Nezklameme vás.“
„Bydlete tam,“ řekla Hana měkce. „Je to babiččin dům. A teď je pro vás.“
Helena Mlynářová stála pořád u vchodu se třemi taškami a čekala, až jí Roman podá čtvrtou. Zmateně přejela pohledem kufry v předsíni a zeptala se:
„Co to má znamenat?“