V obývacím pokoji si Stanislava Petrovna beze spěchu prohlédla prostřený stůl. Obočí jí nepatrně vyjelo vzhůru, ale nahlas neřekla nic. Posadila se tam, kam ji Jana usadila, a ruce si úhledně složila do klína.
„Mami, tati, jsme rádi, že jste přišli,“ pokusil se Miroslav uvolnit dusno, které se začalo nenápadně rozlévat po místnosti. „S Janou jsme se na vás těšili.“
„To tedy vidíme,“ zamumlala Renata a sesunula se na židli naproti nim.
Jana se dala do roznášení jídla. Nejdřív se na stole objevily studené předkrmy. Stanislava Petrovna vzala vidličku, opatrně nabrala kousek sledě v salátu, přičichla k němu a zase ho položila zpátky na talíř.
„Ta ryba není čerstvá,“ oznámila suše.
„Kupovala jsem ji dnes ráno,“ namítla Jana potichu.
„Tak tě ošidili.“
Jaroslav Ivanovič si nalil vodku, vypil ji mlčky a ani ho nenapadlo pronést přípitek k výročí. Renata si mezitím začala fotografovat svůj talíř a dlouho hledala správný úhel.
„Na infogram,“ vysvětlila, ačkoli se jí nikdo na nic neptal. Pak sklonila hlavu k mobilu a rychle do něj cosi vyťukávala.
Tchán jedl beze slova. Jen občas kývl na Miroslava, když se ten marně snažil rozproudit řeč o práci. Jana cítila, jak se z ní radost z celého večera pomalu vytrácí, jako by se rozpouštěla na rozpálené pánvi.
„Ten chléb jste pekla sama?“ zeptala se Stanislava Petrovna a ulomila si sotva viditelný kousek.
„Ano, zadělala jsem ho hned ráno.“
„Je dost těžký. Dala jste tam příliš droždí.“
Jana si skousla ret. Recept měla odvážený na gram přesně, bochník byl nadýchaný, s křupavou kůrkou a jemnou střídou. Miroslav už snědl dva krajíce s evidentní chutí, jenže teď ztuhl s třetím v ruce, jako by najednou nevěděl, co s ním.
Vrcholem večera měla být kachna. Jana ji přinesla za naprostého ticha, pod upřenými pohledy všech přítomných. Zlatavá kůrka se leskla ve světle svíček a pokojem se rozlila vůně pomerančů a rozmarýnu.
„Kachna?“ Stanislava Petrovna zvedla obočí ještě výš. „V obyčejný den?“
„Vždyť máme výročí,“ připomněl Miroslav.
„Výročí je, když je svatba v kostele, nebo aspoň pořádný obřad. Tohle byla jen registrace na úřadě.“
„Mami, proč to říkáš?“ Miroslav zrudl.
„A co jsem řekla špatného? Jen pravdu. Kachna je navíc hrozně tučná. Já mám zvýšený cholesterol.“
„Já taky,“ přidal se Jaroslav Ivanovič, přestože ještě nedávno s velkou chutí spořádal vepřový řízek na novoročním firemním večírku, o čemž Miroslav vyprávěl teprve před týdnem.
A právě tehdy zazněla věta, která Janě zůstala viset v hlavě jako rána: „Tohle my jíst nebudeme.“ Stanislava Petrovna odsunula talíř stranou. Jaroslav Ivanovič se po ní úkosem podíval a také položil vidličku.
Renata se zachichotala a zvedla telefon. Ozvalo se cvaknutí fotoaparátu. Jana si všimla, jak dívka okamžitě začala něco psát.
„Renato, co to děláš?“ nevydržel Miroslav.
„Dávám storíčko. Napsala jsem k tomu: ‚Když tě pozvou na oslavu, ale není tu co jíst,‘“ odpověděla Renata a ušklíbla se směrem k matce.
Stanislava Petrovna spokojeně zabručela.
„No co, vždyť píše pravdu. Kachna je tvrdá jako podrážka a saláty nemají žádnou chuť. Skoro uvažuju, že bychom si objednali pizzu.“
„Mami!“ Miroslavovi zrudly tváře ještě víc. „Jana se snažila, vařila kvůli tomu celý den!“
„Snaha ještě není výsledek,“ poznamenal filozoficky Jaroslav Ivanovič a nalil si další skleničku.
„Měli jste se předem zeptat, co jsme vůbec ochotní jíst.“